zulejka - výtvarně tvořivá reaktualizační dílna: Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: živé mýty

V Guatemale byla při vykopávkách v Riu Azul objevena v hrobu po č. 23 píšťala v podobě malé postavy. Je dutá, a když se do ní shora foukne, vydává hvízdaví zvuk. Postavy válečníků sedících v této pozici vyly nalezeny také na mayském pohřebišti v Jaině na západní straně Yucatanu, ale ne v podobě píšťal. Hvízdavý zvuk byl spolu s pozicí používán k navození transu a usnadňoval znovuprožívání mystické události.

Antropoložka Dr. Goodmanová odkrývá příběh o smrti bojovníka a jeho cestě do posmrtného života, včetně samotných zkoušek, kterým musí čelit, když se jeho duše po smrti odpoutává od těla. Ten příběh nese název "Duch se loučí" a protože pochází z mayské kultury, je míňen tak, že se válečník připravuje na zkoušky v podsvětí Xilbaba, kde bude čelit stejným výzvám Pánů smrti jako hrdinná dvojčata Hunahpu a Xbalanque. Když uspěje, bude osvobozen od smrti a bude tančit k Severce. Pokud prohraje, shnije v podsvětí.1)
V některých tradicích se energetická pole, která obklopují tělo člověka, podobají vejci, v západní metafyzice nazývané aurické vejce. Potom by dávalo smysl. že po splnění posledních úkolů v Xilbabě je duše zbavena své schránky, hranic, které ovládají a určují lidskou bytost. Potom může explodovat světlo a tančit mléčnou drahou ke svému novému domovu.

Sedněme si na zem s nohama do kříže, levá noha je před pravou a levé chodidlo pod pravým kolenem. Zkřížíte ruce na prsou tak, že je levá paže položena na pravé. Levou rukou vložte do pravého podpaží. Pravou opřete o levou stranu těla těsně pod podpažím. Ujistěme se, že máme palce celé v podpaží. Paže držme napjaté a lokty vystrčené od těla asi ve 45 stupňovém úhlu. Narovnejme hlavu, zavřeme oči a jazyk prostrčte mezi rty.

Reaktualizační technika ztvárnění/zhmotnění: keramická skulptura z více barevných hlín.

Dlouho čtyři nejmocnější bohové přemýšleli, jak by vytvořili páté a nejlepší slunce, jenže právě tak dlouho nemohli na nic kloudného připadnout. Až se znovu sešli k poradě na posvátném místě Teotivakanu, a tentokrát přizvali i své méně mocné druhy, takže jich tu sedělo rovných devět set devadesát devět.

Bylo to věru mohutné shromáždění, na kterém se i nápadů našlo dost a dost, nakonec se však všichni shodli na posledním: Jeden z nich se musí obětovat —skočí do ohně a plameny ho vynesou jako zářivý kotouč na oblohu.

Nikomu se do ohně dvakrát nechtělo, třebaže opravdové bohy nepálí. Až se ozval Tesiztekatl:

já budu svítit na zemi a uvidíte, jak dobře!"

Nu což, ostatní si oddechli, že ta úloha nepřipadla právě jim. Přesto se na sebe tázavě podívali: Tesiztekati je známý mluvka a chvastoun. Kdoví, jestli svůj slib splní ... neměl by se pro jistotu přihlásit ještě někdo jiný?

Zase bylo chvíli ticho a pak se zraky všech upřely na Nanautzina. Byl to takový boží trumbera, nikdy nic neodmítl, i když většinou na to doplatil.

Proto také nyní bez váhání řekl:

„Proč bych do ohně neskočil, přejete-li si to. Docela rád se stanu sluncem."

Bohové měli radost, že mají to nejhorší za sebou, a hned se začali připravovat.

Čtyři dny prodléval Tesiztekatl s Nanautzinem v modlitbách a obětování. Tesiztekatl přinesl jako obětní dary drahocenná pera ptáka quetzala, zlato, drahokamy i krásné rudé korály.

Ubožák Nanautzin dal to málo, co mohl: Trsy rákosí, slaměný meči ostré a tvrdé listy agáve, které skropil vlastní krví.

Pak oba trávili další čtyři dny v chrámu, který jim ostatní postavili. Mezitím také zažehli oheň.

Když nadešel čas, vyšňořil se Tesiztekatl do hávu z ptačího peří, Nanautzin přes sebe přehodil papírový plášť a oba se odebrali k ohni.

Tam už čekali bohové ve dvou řadách, obrátili se společně k Tesiztekatlovi a vykřikli:

,,Skoč, skoč do ohně!"

Tesiztekatl se rozběhl ... čtyři, osm skoků ... v poslední chvíli však couvá před ohromným žárem a zahanbeně se vrací. Ještě třikrát ho bázeň zbavila odvahy a potom se bohové obrátili k Nanautzinovi:

„Skoč, skoč do ohně!"

Bez rozmýšlení se prosťáček vrhl do plamenů, zaburácel hrom, jiskry se rozlétly jako žhavé květy na všechny strany a Nanautzina pohltily.

Teprve teď našel Tesiztekatl ztracenou odvahu a skočil do ohně také.

Nastalo ticho. Bohové čekali na první svítání ... vyhlíželi Nanautzina, který se promění v páté slunce.

Až najednou zahořel celý svět ranními červánky. 'Světlo sílilo, na východě se objevil zlatý růžek. Stoupal výš a výš, pak se na nebe vyhoupl celý kotouč, že oči bolely. Nanautzinova oběť nebyla marná.

Ale co to? Vedle slunce začalo zářit ještě jedno a právě tak prudce!

„To je Tesiztekatl," usoudili bohové a rozzlobili se: „Proč by měl ten zbabělec

svítit stejně? Ne ne, zaslouží si být jen měsícem, který slunce vždy následuje . . .

" A jeden z nich hodil Tesiztekatlovi do obličeje králíka, aby jeho svit potemněl. Tak tedy začalo svítit na nebi naše slunce a tak se narodil i měsíc. Bohové si

mohli zase nějaký čas odpočinout.2)