Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - živé mýty - téma: Muž z Cuautla

Jedná se o malou hliněnou sošku, nalezenou v Mexiko City při výkopových pracích. Pravděpodobně se jedná o uvedení do mystické události z náboženské tradice Mayů. V Popol Vuh je příběh z historického období mayského kmene Quiche, kdy začalo převládat zemědělství nad pěstitelstvím a stalo se dominantním způsobem života. Během tohoto důležitého období změny se objevili nový duchové: zlí bílí duhové, co zabíjeli lidi, kteří je nechtěli uctívat. Noví lidé byli stvořeni z kukuřice a otcové rodin byli požádáni, aby do sedmi jeskyň Ulan Zuyua a získali tam od vládnoucích duchů nová ochranná božstva. I dnes je pod pyramidou slunce v Teotihuacanu, přírodní jeskyně se sedmi chodbami, která dokazuje, že mytický příběh z Popol Vuh může mít jistou spojitost s událostmi v běžné realitě. Mayský bůh Tohil, který byl zodpovědný za přidělení nových bohů kmeni Quiché, byl zobrazován často s kouřícím zrcadlem na čele nebo žhnoucím červeným ohněm na hrudi.

Sedněme si na podlahu s nohama pokrčenýma před sebou, země se dotýkají pouze paty a zadek, stehna tvoří písmeno V, paty jsou 15 cm od sebe. Sevřené ruce jsou položené na kolenou, pokrčené lokty jsou u těla. Hlava je narovnaná, oči zavřené a jazyk je lehce opřen o horní zuby.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: sádroryt patinovaný akrylovou barvou.

O veliké potopě

Když byl svět ještě velmi mladý, žil na pokraji hlubokého lesa v osamělé chýši malý chlapec Hikuli.
Rodiče mu dávno umřeli a zanechali jediné políčko, které Hikuli musel sám, obdělávat, osévat fazolemi a sklízet. Když však fazolové lusky dozrály, zbylo mu vždy jen pár zrn — ostatní mu zlí, závistiví lidé z vesnice sebrali.
Rok od roku měl sirotek větší hlad, až se sotva udržel na nohou. Nejlépe bude, odstěhuji-li se do pralesa, kam za mnou nikdo nepřijde, rozhodl se jednou, vzal zbylou hrstičku fazolí a šel.
Zprvu se mu nedařilo špatně. Lovil zvěři ptáky, v koruně košatého stromu si udělal lůžko a tam přespával.
Dlouho však Hikuli neměl klidný život ani v pralese. Třebaže ho jaguár i,kaj­man nechali na pokoji, našli ho lovci z vesnice a všechen úlovek mu zase sebrali. Od té chvíle pak za ním chodili neustále, brali, nač přišli, a Hikuli byl opět kost a kůže.
Musím jít od vesnice tak daleko, že mě už nikdo nikdy nenajde, uvažoval a pak se vydal na cestu.
Prales byl nekonečný. Slunce sem neproniklo a v potocích, které přešel, uběhlo hodně vody, než se dostal na jakousi mýtinu.
Tady se usadím, řekl si, a když se ujistil, že v okolí nežijí lidé, postavil si chatrč z'tví. Potom mýtinu
zbavil křoví, vykopal trávu a už se těšil, jak vyseje fazole, ve
které si přinesl ještě z domova.
Jenže mezitím vyrostla na mýtině tráva i křoviska jako dřív. Znovu se tedy dal do práce a znovu bylo políčko připravené k osetí. Tentokrát Hikuli nečekal. Vysel všechny fazole, jen pro tu poslední místo nenašel.
A tu se znenadání otřásla země a před sirotkem stála neznámá obryně, tak veliká, že jí Hikuli sahal sotva po kolena.

„Schovej si poslední fazoli, Hikuli," řekla hromovým hlasem. „Budeš ji

potřebo­vat, protože

celý svět zaplavím vodou a jen ty se zachráníš."

_"Kdo jsi a proč má být potopa?" zeptal se srdnatě chlape

„Jsem Nakavé a bdím nad tím, aby v přírodě vládla spravedlnost. Sám ses
přesvědčil, že tomu tak není, když tě silnější připravili o všechno. A mezi zvířaty je to podobné; silnější ubližují slabším, na jiné si netroufnou. Proto sešlu na svět potopu."
Jak se potom já mohu zachránit?"
„Vidíš ten malý stromek? Je to posvátná seiba, a až se vody zvednou, stačí,

když se na něj vyšplháš," řekla ještě Nakavé a zmizela právě tak tajemně, jako se předtím objevila.
Hikuli nedůvěřivě koukal na fazoli v ruce i na nenápadný strom. Ten že ho může zachránit? Vždyť kolem rostou stromy mnohem mnohem větší!

Protože však byl unaven, dlouho nepřemýšlel, ulehl v chatrči a usnul.
Spal a nevěděl, že Nakavé hodila měsíc do moře, že se proto voda vylila z břehů, zaplavila roviny a údolí a jako bouře pospíchala dál.
Teprve hučení proudu Hikuliho probudilo. Rozespalý se dostal k seibě a vyšpl­hal se na ni. Ve větvích bylo sucho a teplo, a chlapec znovu usnul.
Voda zatím zatopila prales, zatopila hory, jen seiba rostla tak rychle, že stále čněla nad hladinou.
A nebylo nakonec na světě nic jiného než voda, strom a spící chlapec.
Takový svět Hikuli spatřil, když se probudil. Neodvážil se ani pohnout, aby nespadl do hlubiny.

Dlouho tak čekal na stromě, až Nakavé pustila měsíc znovu na oblohu.
Jakmile se vynořil, začala voda rychle opadávat. Objevily se hory, údolími se hnaly divoké řeky, ty se měnily v bystřiny i v potůčky a po nějaké době mohl Hikuli seskočit ze stromu na své políčko.
Nikde nebylo ptáčka živáčka ani stébla trávy. Chlapec položil do mokré půdy svou fazoli a pokorně čekal, až vyroste.
Věděl totiž, že právě to si Nakavé přeje.1)

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
záznam z osobního extatického transu
Paul Amaringo...obraz vznikl jako záznam ayahuascových vizí
Michaela Mach. reflexe vize z extatického transu v grafickém listu, 2008

Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1)HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.