Vyřezávané sošky v pozici zpívajícího šamana byly nalezeny v širokém pásmu od Melanésie a
Nové Guinei po Aljašku a Střední Ameriku. Nejstarší pochází ze souostroví Kyklady v Řecku a je stará asi 5000 let.Zpěv hluboce ovlivňuje lidi jako emocionálně, tak i fyzicky. Mluvím o pocitech sjednocení a celistvosti, zvuk zpěvu otevíral srdce a hrdla - energetická centra cítění. Při praktikování pozice se dotýkají malíčky, které jsou neurologicky spojeny se srdcem, takže v pozici Zpívající šaman umožňujeme energii nebo pocitům srdce proudit ven z hrdla a následně volně čerpat energii z povrchu Země skrze tělo. "Zvuk vytváří energetický kanál, kterým může být přenášena energie z jiných dimenzí tohoto světa."1)
Stojíme s mírně pokrčenými koleny, chodidla jsou asi 15 cm od sebe a špičky míří rovně. Lechce sevřeme ruce, jako když v každé dlani držíme malé vajíčko. Ruce položíme jemně v na hruď, tak že se první články prsteníčků dotýkají asi uprostřed hrudní kosti. Nadloktí bez napětí držíme u těla. Oči jsou zavřené a hlava lehce zakloněna dozadu. Otevřeme ústa, čelist je volná. Jakmile začne chřestění čí bubnování, tak začneme vydávat hlásku áááá. V průběhu transu umožněně hlasu se jakkoli projevit.
Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: keramická váza s vyrývanou engobou.
O prvním zpěvu, tanci a muzice.
Dlouho si mocný Kajurukré, který přinášel lidem všechno užitečné, lámal hlavu, čím by je
obzvlášť potěšil i jak by jim zpříjemnil dlouhou chvíli.
Nelíbilo se mu, že ve volném čase sedávají mlčenlivě před svými příbytky, tu a tam prohodí slovo se sousedem a jeden den jako druhý jim tak všedně ubíhá. To ptáci od slunka do slunka zpívali, štěbetali, pokřikovali, až se srdce smálo. Jenže Indiáni? Ti vůbec zpívat neuměli, a když je Kajurukré k tomu měl, tak mu nechápavě odpověděli:
„Copak jsme ptáci? Ryby také není ani trochu slyšet, a přece jim je docela dobře ..
Kajurukré viděl, že takhle s nimi nic nepořídí. Odešel proto ještě téhož dne do pralesa — tam snad někoho najde, kdo by mu poradil.
Dlouho chodil bezvýsledně křížem krážem, pozoroval opice, papoušky i motýly, ale nic z toho, čím se bavili, nebylo pro lidi vhodné.
Až se dostal na místo, kde nikdy předtím nebyl. Půda tu byla udupaná jako na návsi před náčelníkovým domem, ale nestála zde obydlí, rostly tu jen staré vysoké stromy. A na zemi ležely přes sebe naházené větve.
Kajurukrému tohle všechno nešlo do hlavy, kdo tady může vůbec chodit, když
Odkudsi za stromy se ozval nezřetelný zpěv i hudba. V té chvíli se větve samy od sebe zvedly, začaly se kymácet, poskakovat do taktu stále rychleji a rychleji, a než si to Kajurukré uvědomil, zatáhly ho do kola.
Ani nevěděl, jak dlouho s nimi tancoval; teprve když muzika i zpěv ztichly a on se únavou svalil na zem, poznal, že to je právě ono, co pro Indiány hledá.
Sebral tedy pár nejbližších větví a rovnou s nimi do vesnice. Už se těšil, jak se tanec
každému zalíbí, jak budou všichni výskat a křepčit, jenže ouha! Když svolal Indiány na náves a chtěl postavit větve k sobě, neozval se ani zpěv, ani hudba a haluze docela bezvládně padaly na zem, ať je přidržoval jak chtěl.
Vesničané se smíchem odeffi. Kajurukré ještě chvíli zahanbeně postával, pak
Položil větve na své místo a ukryl se opodál. Tak ho jednak nevtáhnou mezi sebe a on může zjistit, odkud se vlastně hudba a zpěv ozývají.
Až do červánků musel Kajurukré čekat, než se ozval povědomý nápěv. A sotva se větve daly do tance, vyrazil do pralesního šera. Odtud melodie zaznívala čím dál tím silněji, až spatřil malou
vyvýšeninu nebo kopeček.
Ale nebyl to kopeček, bylo to pořádné mraveniště a v něm tancoval na zadních velikánský chlupatý mravenečník. Jednou prackou chřestil chřestidlem, druhou držel u nosu flétnu, nosem do ní foukal a přitom zpíval z piných plic:
„jsem mravenečník tanečník
a muzikant a zpěvák.
Kdo slyší teď můj zpěv a křik,
hned připojit se musí,
at' tančí rád či nerad,
hou, hou, hou. . .
Taktak že se Kajurukré nedal do tance a skryl se v houští; teprve když mravenecník přestal zpívat a hrát a hrábl prackou do mraveniště, aby se posilnil, opustil Kajurukré úkryt.
"Copak tady děláš?" spustil mravenečník, plnou tlamu mravenců i vajíček,,-. »Nikdo z lidí tohle místo nezná!"
"Jak vidíš, našel jsem tě," zasmál se Kajurukré. Ale hned vedl jinou, sotva zpozoroval, že chlupatec sbírá své nástroje a chystá se na útěk.
„Líbí se mi tvůj zpěv a muzika. Měl bys mě to také naučit, aby se mohli i
Indiáni veselit jako ty."
Mravenečník však zavrtěl hlavou:
každého mravenečníka
pronásledují oštěpy
„A co kdybych ti slíbil, že tě už lidé navždycky nechají na pokoji?"
„To by pak bylo něco úpině jiného," kolébal se mravenečník už zase na zadních. „Tak pojď, zajímá-li tě to. Hned se do toho pustíme."
Až do rána učil chlupatec Kajurukrého. Učil ho písně a tance k svatbě i k lovu, pohřbu i k narozeninám a vůbec všechny, které by Indiáni mohli potřebovat.
A když do pralesa pronikl první sluneční paprsek, vydal se Kajurukré s mravenečníkem zpátky do vesnice. Nesli s sebou píšťaly, flétnu, chřestidla i bubínek, a když došli na náves, začali hned koncertovat.
Ted' to bylo něco jiného než poprvé. Muzicírování i zpěv samy vytáhly Indiány z chatrčí a za chvíli už zpívali a tancovali v řadách i v kruzích. Kajurukré ani mravenečník si až do noci nemohli oddechnout; jeden Indián chtěl opakovat to, druhý zase ono, a teprve když se všichni k smrti unavili, nastal klid.
Vlastně ani ne nadlouho. Tanec a zpěv nedaly od té doby nikomu spát, a sotva našla příležitost, už
„Mravenečník — tanečník!"2)
Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
Ivana Lomová: Zjevení, litografie
záznam vize z transrituálního extatického transu
Jan Kuba - Modrá žena
Michaela Mach. refelxe vizí z transrituálního extatického transu v grafickém listu
Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
2) HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.
Žádné komentáře:
Okomentovat