Mramorové sošky muže a ženy v této pozici byly nalezeny na pohřebišti Etowah v okrese Bartow ve státě Georgia. Jsou asi 6 cm vysoké a je na nich zřetelně vidět, že byly pomalované. Zelenomodré masky v horní části tváře obou postav, otevřená ústa a vystrčen jazyky jsou záchytnými body, že obě verze pozice byly používány pro rituální účely.
Originální sošky v těchto pozicích jsou obě zdobeny zelenomodrou maskou. Maska ženské sošky jí pokrývá čelo, nos, horní část lícních kostí. Spodní okraj masky a oční důlky jsou lemovány černou barvou. Masku můžete napodobit malbou přímo na tvář. Maska namalovaná na tváři sošky muže se podobá masce ženy, ale je nasazena níž ve tváři - těsně pod jeho lícní kosti.
Sošky pocházejí asi z roku 700 n. l. Varianta ženské sošky byla nalezena také v Kentucky. Vzhled a pozice mužské sošky neklamně připomíná sošky (bohyně Chalchihuitlique) vytvořené potomky Mayů a Aztéků, může se jednat o známku příbuzenství.
Trans této pozice je obvykle prosycen energií, která pohání muže rychle vpřed do Světa středu a způsobuje, že ženy letí s větrem a ptáky.
Verze pro ženy: Klekněme si s koleny lehce od sebe a hýžděmi na patách. Položme ruce dlaněmi dolů po stranách horních částí stehen, hned pod kyčelními klouby. Prsty včetně palců jsou u sebe a směřují směrem ke kolenům. V bocích se nakloňme lehce dopředu, páteř zůstává rovná. Jazyk je opřený o spodní zuby a vyčnívá ze rtů. Dívejme se před sebe. Verze pro muže: Sedněme si do tureckého sedu, s nohama do kříže, levá noha je před pravou, pravá noha je spíše nad než za levou nohou, trup je vzpřímený. Rukama uchopíme kolena. Jazyk volně vyčnívá mezi rty.
Reaktualizační technika ztvárnění/zhmotnění: sádrové masky kolorované akrylátovou barvou.
Kamenní obři
Ještě dříve než existoval svět, žil Viracocha,
„Hlavně na mě nikdy nezapomeňte a uctívejte mě až na věky! Bud'te čestní, pracovití a dobří. Jinak vás všechnu zničím!"
Po nějakou dobu lidé Viracochovy příkazy dodržovali, avšak poznenáhlu je začali opomíjet a dokonce zapomněli i na to, že Viracocha existuje.
Ten se velmi rozhněval. Nemohl u2 vydržet pohled na špatné chování lidí. Seslal na ně kletbu, kterou jim kdysi pohrozil: některé proměnil v kámen, jiné pohltila země. Aby pak smazal jakoukoli stopu jejich prokletého žití, rozpoutal velkou potopu a ta zahubila všechny, kdo byli ještě naživu. Viracocha si ponechal jen tří služebníky, aby mu pomohli stvořit nový svět.
Jakmile země docela oschla, pustil se do práce. Rozhodl se stvořit nejdříve světlo, aby už lidé netrávili celý život v nejhlubší noci. Odebral se proto na břeh velkého jezera, které později dostalo jméno Titicaca. Na jeho pokyn z jezera vyvstalo slunce, měsíc a hvězdy. Slunce zářilo, ale když zpozorovalo, že na oblohu vychází měsíc a září víc než slunce, hodilo mu ze žárlivosti do tváře hrst popele. Od té doby je měsíc poset šedými skvrnami.
Viracocha nebyl spokojen, neboť jeden ze služebníků ustavičně odmítal poslušnost. Jelikož chtěl, aby nový svět byl dokonalý, nemohl promíjet žádný přestupek. Raději se sluhy zbavil. S pomocí zbývajících dvou mu svázal ruce a nohy, posadil ho na vor a ponechal
samotného uprostřed jezera. Pak se s věrnými služebníky vrátil na břeh a odjel do Tiahuanaca.
Hned po příjezdu začali pracova. Viracocha měl náročné požadavky. Jeho příkazy byly stroché a přesné a dohlížel na to, aby byly plněny doslova, do nejmenších detailů.
Z kamene vytvořil rozmanité typy lidí, kteří měli obývat tento svět. Pak jim dal duši a rozkázal jim rozejít se všemi směry a vybrat si zemi, kde se chtějí usadit. Ti lidé, kteří Viracochu někdy spatřili, vyprávějí že je celý bílý, je oblečen v dlouhé přepásané roucho a třímá dlouhou hůl a knihu.
Když bylo dílo hotovo, Viracocha po zemi, aby zjistil, jak si noví lidé počínají. Přišel do vesnice jménem Cacha, ale lidé jej nepoznali. A protože byl jiný než oni, pokusili se ho zabít. Nikdo ve vesnici neměl kůži ani oděv stejné barvy, ani nevlastnili stejné stejné předměty jako on. Už na něj dočista zapomněli! Tu Viracocha poklekl a zvedl tvář k nebi.V tom okamžiku vzplál na úb
očí hor obrovskýoheň a zachvátil celou vesnici. I kameny hořely jako by byly ze slámy. Vyděšení Indiáni ho teprve tehdy poznali. Sbíhali se k němu a prosili o milost. Pokládali obětní dary k jeho nohám a přísahali, že ho budou uctívat až do konce světa.
Poté se Viracocha znovu odebral směrem k oceánu za svými sluhy. Splnili úkoly, které jim dal, a už několik dní na něj čekali.
Viděli, jak přichází obklopen muži a ženami, kteří ho sledovali až na pobřeží, aby vyslechli jeho poslední slova.
Oznámil jim, že odchází navždy, ale že za nimi vypráví božího posla, jenž nad nimi bude bdít a naučí je všemu. co potřebují znát. Po těchto slovech se obrátil k oceánu a kráčeje po vodě, mizel na obzoru. Pozvolna splynul s pěnou mořských vin. Proto jej Indiáni nazývají Viracocha, neboť toto jméno znamená „pěna moře". Ještě dlouho Indiáni chodili na pobřeží a vyčkávali příchod Viracochova posla.1)
Obrazová příloha:
B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
M. Mach - Albatros, kombinovaná technika - grafika, fix
záznam z osobního extatického transu
Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
1)
HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.
Žádné komentáře:
Okomentovat