Cholula byla důležitým předhispánským náboženským centrem v provincii Pueblo ve středním Mexiku. Bylo založeno Toltéky a později se stalo aztéckým městem zasvěceným uctívání boha Quetzalcoatla. Antropologové našli v Cholule dvě ženské figurky pocházejíc z roku okolo 1350 n. l. Seděly v pozici Dámy z Choluly, obě měly na sobě stejné špičaté čapky, stejné límce se střapci a obě seděly na stoličkách, mimo jiné se potvrdilo, že čepky i límec mají vliv schopnost soustředění, tedy i jasnost vize. V alternativní realitě je dáma z Choluly moudrou starou babičkou, která umí problémy s laskavostí urovnat, ale dokáže být i strohá a nekompromisní...dámou se zvaly v praxi antropologů všechny starší indiánky.
Pro tuto pozici je potřeba židle, na kterou se posadíme mírně roznožmo, chodidla míří dopředu. Levá ruka objímá zepředu levé koleno a pravá spočívá na stehně pravé nohy s prsty směřujícími dopředu. Levá paže je tudíž lehce napjatá a pravá spočívá uvolněně. S rovnými zády se lehce nakloňme dopředu, pohyb vychází z kyčlí. Hlava je narovnaná, oči zavřené, jazyk by měl lehce vyčnívat mezi rty.
Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: keramická soška kolorovaná engobovou.
Teprve po modlitbě začneme tančit. Abychom naši matku Zemi lépe cítili, nenosíme při tanci boty. Při velkých obřadech trvají tance i čtyři dny, od slunce východu až do slunce západu. Během té doby nesmějí tanečníci jíst ani pít. Máme proto hlad a žízeň, jsme slabí a unavení.Existuje sice mnoho druhů tanců, každý se tančí různě při určité příležitosti, ale při všech se pohybujeme v kruhu;kruh totiž symbolizuje kosmos a cestu života směrem z matky Země ven a do matky Země zase zpět. Mnoho našich tanců je velmi složitých a je třeba se je několik let učit, než tanečníci zvládnou všechny kroky přesně, což je velmi důležité, neboť každý krok má svůj určitý význam. Existuje dokonce jeden tanec, k jehož správnému zatančení byly nutné velmi hluboké astronomické a matematické znalosti. Tanec spadá do období staré aztécké říše. Několik týdnů před obřadem hvězdáři přesně stanovili sled kroků, aby výsledek složitých násobků počtu tanečníků, počtu kroků a rytmických úderů bubnů odpovídal vzdálenosti babičky Luny od matky Země v daný okamžik, kdy se tanec bude tančit.
Naše tance jsou modlitbami. Děkujeme matce Zemi, že tady spolu s otcem Sluncem a bratrem větrem a horami, mraky a deštěm vždy byli.
Někteří z našich bratrů zpívají nahlas posvátné zpěvy, jejichž slova v sobě skrývají velmi mnoho síly, jiní troubí na lasturové rohy nebo bubnují na bubny. Oba nástroje jsou pro nás posvátné. Lasturový roh, protože symbolizuje nekonečnost, buben, protože jeho dunivý zvuk představuje tlukot srdce matky Země. V naší řeči nazýváme buben podle stromu, z jehož kmene se vyrábí, huehuetl, Vážená vodní stařena. 1)
Obrazová příloha: fotodokumentace dílny
G. E. Mullen - Mujer-en-Turquesa
Michaela Mach. Reflexe vize z transrituálně extatického transu v grafickém listu
Literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
1) XOKONOSCHTLETL. Příběhy a moudrosti aztéckých Indiánů. Praha: Portál, 2000.
ISBN 80-7178-362-5
Žádné komentáře:
Okomentovat