zulejka - výtvarně tvořivá reaktualizační dílna: Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - iniciace

Psychopomp je ten, do provází duši neboli psýché. V dřívějších dobách byli duchovními průvodci, kteří uváděli duši zemřelého do Říše mrtvých, šaman nebo léčitelka. V některých tradičních kulturách je tomu tak stále. Když použijeme tuto pozici a zazpíváme píseň nebo budeme plakat, tak budeme schopni pomoci duším těch, kteří právě zemřeli, aby vykonali svou cestu.

Hliněná soška z puebla Cochiti v Novém Mexiku, která pochází z roku 1890 a představuje tuto pozici, se podobá jiným ze subsaharské Afriky, raného Řecka - o čemž vypovídá rákosová rohož v v brožuře Knihovny Josepha Campbella Istitutu Pacifica Graduate. Socha je označena jako Bohyně Gaia.
Mezi dřevořezbami indiánů ze severozápadního Tichomoří existuje nádherný příklad pozice Psychopomp na totemovém kůlu Tsimshian, který stojí u vchodu do domu. Postava vyřezaná v této pozici stojí nad otvorem v totemovém kůlu. Ten otvor je přechodem mezi světem živých a mrtvých a šaman v pozici Psychopomp provází duši zemřelého tímto otvorem.
Zvuk vytváří most, lano, tunel či komín, kterým může duše zemřelého vykonat cestu.

Postavte se rovně, s nohama asi 15 cm od sebe, špičky míří rovně a kolena jsou lehce pokrčená. Zvedněte paže a přitiskněte prsty hned u vrcholku uší. Lokty zatlačte co nejvíc do stran a jakmile začne bubnování nebo chřestění, začněte vydávat hlásku ááá, potom můžete již vydávat jakékoli zvuky. Čelist je povolená.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: všelijaké hudební nástroje s keramickými těly - buben, harfa, chřestidla, která budou využita v následující další víceúrovňové aktualizaci - "hojivé cestě po čakrách města".
Tato aktualizace spočívá ve vytvoření artefaktů za účelem posílení jednotlivých energetických centem města (Jin-dřichova Hradce). O lokalizaci jednotlivých center se zasloužil Jaroslav Chvátal, který je našel díky svému mediálnímu daru. Toto specifické putování postupně navštíví všech sedm čaker města, v jejichž místě budou použity odpovídajícím způsobem artefakty k posílení a harmonizaci celého města jako organismu, jako mikrokosmu a makrokosmu zároveň. Máme naše město rádi, je pro nás manifestací kosmického dění a proto se snažíme, aby život v něm byl co nejblíže rovnovážnému stavu.

Pozice Psychopomp je nejvíce podobná působnosti 5. čakry.

Pátou je čakra krční, nazývána je také Višuddhi a říká se jí i komunikační centrum. Tato čakra se nachází mezi krční jamkou a ohryzkem. Je spojena s krční páteří a otevírá se směrem dopředu.

Barva páté čakry je světle modrá, také stříbrná a zelenavě modrá. Element této čakry je éter a smyslová funkce sluch. Symbolem krční čakry je lotos se šestnácti okvětními lístky. Základním principem páté čakry je rezonance s Bytím.

V krční čakře se nachází centrum lidských vyjadřovacích schopností, komunikace a inspirace. Je spojeno s menší vedlejší čakrou týlu, která má sídlo ve vazu a otevírá se dozadu. Tyto dvě čakry bývají někdy považovány za jedinou, protože jsou svými funkcemi úzce spjaty.

Pátá čakra také vytváří velmi důležité spojení spodních čaker s čakrami hlavy. Slouží jako most mezi naším myšlením a cítěním, mezi našimi impulsy a reakcemi na ně. Propojuje zároveň obsahy všech čaker s vnějším světem. Přes krční čakru vyjadřujeme všechno, co v nás žije - smích, pláč, pocity radosti i lásky, stejně jako strachu a vzteku, naše úmysly, přání, myšlenky a názory, naše vnímání vnitřního světa.

Přiřazený element čakry - éter je také nositelem zvuku, mluveného i tvořícího slova. Je to zprostředkovatel informací na všech úrovních. Éter je pojímán jako prostor (Akáša), ve kterém “hustší” elementy rozvíjejí svoji působnost. Nejhlubší poznání nám bude umožněno jen tehdy, když budeme otevření jako nekonečný prostor, jako širé nebe, jehož světle modrá barva je barvou krční čakry.

Pátou čakrou nasloucháme vnitřním hlasům Stvoření. Tudy vnímáme také naše vnitřní hlasy, navazujeme kontakt s naším, uvnitř sídlícím duchem a přijímáme jeho inspiraci.

Na skrytém místě, o kterém každý ve své duši ví, ale málokdo je kdy spatřil, žije stará žena. Tak, jako je tomu ve východoevropských pohádkách, zdá se, že čeká na zbloudilce a tuláky, kdy k ní najdou cestu. Je ostražitá, téměř celá zarostlá, tlustá a vesměs se vyhýbá společnosti. Je stará jako sůva i smíšek. většinou však vydává zvuky podobné spíše zvířecím než lidským. Povídá se, že žije v rozpadajících se granitových kopcích na území indiánů Tarahumara.Říká se také, že je pohřbena u Phoenixu poblíž vřídel. Je prý ji možné spatřit...říká se jí mnoha jmény: La Huesera - Kostra, La Trapera - Vetešnice, La Loba - Vlčí žena. Jedinou prací La Loby je sbírání kostí, Je známo, že sbírá kosti a uchovává hlavně to, co by se mohlo ze světa dočista vytratit. Její jeskyně je přeplněná kostmi veškerých druhů pouštních tvorů: jelena, chřestýše, vrány. Říká se však, že její specialitou jsou vlci. Potuluje se a pročesává montanas - hory a arroyos - vyschlá koryta řek a hledá kosti vlků. Když složí z kostí celou kostru a i ta poslední kost je na své místě a krásná bílá socha tvora leží před ní, posadí se u ohně a přemýšlí, jakou píseň bude zpívat. Jakmile přijde na tu pravou, postaví se nad criaturou (tvorem), pozvedne nad ní ruce a začne zpívat. Tehdy se vlčí žebra a na kostech začne objevovat maso a tvor začne obrůstat srstí. La Loba pokračuje ve zpěvu a tvor se stále více oživuje, ocas se stáčí nahoru, je hustý a silný. La Loba stále zpívá a vlčí tvor začíná dýchat. La Loba zpívá tak mocně, až se chvěje celá poušť. Zpívá a vlk otevírá oči, vyskakuje a odbíhá kaňonem pryč dolů. A potom, jak běží, možná rychlostí běhu nebo díky osvěžení v řece, přímému zásahu slunečních nebo měsíčních paprsků, se najednou vlk promění ve smějící se ženu, která svobodně běží směrem k horizontu. Říká se, že až se budeš toulat pouští a západ slunce se přiblíží a budeš tak trochu ztracená a určitě unavená, pak máš štěstí, protože se možná zalíbíš La Lobě, která ti ukáže něco - něco jako duše.*