Dolní svět můžeme navštívit skrze jeskyni, květinu, vulvu, dutý strom, schodiště, tunel, tobogán, propust, světelnou spirálu nebo tak, že se zavrtáme do země. U vchodu může dojít k turbulenci - vířící energie, mlhy nebo vody - kterou musíme projít, abychom se vydali na cestu do Dolního světa. Lidé často během transu pociťují chlad. Michael Harner o této pozici hovoří se své knize Šamanova cesta, mimo jiné uvádí, že tyto praktiky přejal od ekvádorských Jívarů.
Lehněme si na záda, pravá paže spočívá přirozeně volně vedle těla. Hřbet levé ruky položíme doprostřed čela - paže jakoby chrání oči před světlem, které svítí od temene vaší hlavy. Oči jsou zavřené.
Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: keramický vysoký
reliéf.
O jižním kříži a stříbru na vodě
Odedávna září na obloze hvězdy Jižního kříže, aby podle nich řídily lodě za nocí svůj běh. Nikdo však neví, že právě tak dlouho rozkvétá ve dne veliká krásná květina; její lístky jsou na okrajích stříbrné a ke středu narůžovělé jako červánky za večera, když se květ uzavírá.
Indiáni nazývají rostlinu Irupé — Stříbro na vodě, a vyprávějí si, jak se stalo, že se objevila:
Na břehu široké řeky, právě tam, kde se vlévala do moře, sídlil indiánský kmen. Voda tu byla nehluboká a dávala každému hojně ryb. Jen jedinému místu se lidé vyhýbali, neboť tady, hluboko pod hladinou, měla své sídlo v jeskyni zlá čarodějnice Gentsera, a kdo se jí dostal do spárů, nikdy už se nevrátil.
Ve vesnici žila krásná dívka Morotí. Byla jedinou náčelníkovou dcerou, proto vyhověl otec každému jejímu rozmaru.
Tak Morotí vyrůstala, a když dospěla, začali se o ni ucházet mládenci z blízkého i dalekého okolí, aby si některého z nich vybrala za muže.
Brzy však přišli na to, že dívka si tropí z každého jen legraci. Dvořili se tedy raději jiným, upřímnějším; pouze Pitá vytrval a udělal by pro náčelníkovu dceru, co jí na očích viděl.
„Pitá tvrdí, že splní každý můj úkol.
Všichni se vzrušeně dohadovali, co má Morotí na mysli, ale ta už je vedla ke břehu, kde se široká řeka vlévala do moře a kde žila v jeskyni čarodějnice Gentsera.
Právě nad tím místem se Morotí zastavila. V mžiku stáhla z ruky zlatý náramek a hodila ho do vody se slovy:
„Přines mi ho zpátky, Pitá, ať poznám, jestli se jen nevychloubáš!"
Než stačil mladíka někdo zadržet, skočil do hlubiny a hladina se nad ním zavřela.
„Uvidíme, přemůže-li Gentseru," smála se Morotí, ale brzy jí úsměv pohasl
na rtech. Pitá zůstával pod vodou, vlekly se chvíle, přešly hodiny, začalo se stmívat.
Chlapci i dívky se vraceli smutně domů, jen náčelníkova dcera stále čekala na břehu. Teprve nyní poznala, jak ji měl Pitá rád, a hořce se rozplakala. Její slzy padaly tiše do vody a jako stříbrné ohníčky ji prosvěcovaly.
Bylo vidět hloub a hloub, až Morotí spatřila na dně velikou jeskyni. Tam seděl Pitá a
vztahoval k ní bezmocně ruce, nebol byl připoutaný skále.
Jako temný stín tančila kolem něho čarodějnice.
„Vysvobodím tě, můj milý, neboj se!" vykřikla Morotí a skočila mládenci
do náruče. Na vodě zůstaly jen její slzy.
Když se Morotí nevracela domů a náčelník zvěděl, co se přihodilo, přišel ráno na břeh. Po dívce nebylo nikde ani stopy, na vodě však rozkvétaly stříbrné květy, které tu nikdy předtím neviděl.
Očarován jejich krásou, nemohl od nich náčelník odtrhnout oči, až se za ním ozval tichý hlas:
Byl to starý šaman z vesnice, který promluvil. Zlehka pak položil náčelníkovi ruku na rameno a pokračoval:
„Gentsera je oba vězní ve své jeskyni a nikdy je po dobrém zpátky nepustí." „Budu s ní bojovat!" vykřikl náčelník, ale stařec zavrtěl hlavou.
„Nic to nebude platné, i ty zůstaneš pod vodou. Nedáš-li jinak, poradím ti. Mnoho a mnoho sluncí odtud je v moři malý ostrůvek. Tam Gentsera někdy odpočívá a tam můžeš s ní bojovat, protože na suchu není její síla větší než síla Indiána."
Náčelník vyslechl šamanovu řeč a řekl:
„Rád se tam vypravím. Porad' mi však — kterým směrem ostrůvek najdu?"
„Popluješ tam, kde slunce zapadá, a přemůžeš-li mořské viny, měj na paměti, čarodějnice má s sebou kopí z velrybí kosti, kterým tě bude chtít usmrtit. Dám ti podobné, aby ses ubránil.”
Náčelník starci poděkoval, a když od něho dostal slíbené kopí, vyplul.
Vlny pohazovaly jeho loďkou jako skořápkou, ale on přesto neúnavně mířil k západu.
Potom, bylo to za hluboké noci, přirazila loďka k ostrůvku. Náčelník vyskočil s kopím v
ruce na břeh a hned se ozval skřehotavý hlas:
„Čekám na tebe, Takú, a už se těším, že i tebe uvězním ve své jeskyni navždy!"
V té chvíli se ve tmě zablesklo a náčelník uviděl, jak na něho letí dlouhé bílé kopí. Hbitě nastavil svou zbraň, ale náraz byl tak prudký, že mu vypadla z ruky. Obě kopí však uchvátila jakási neviditelná síla a unášela je vysoko, vysoko na noční nebe.
To Takú už nespatřil, poněvadž se na něho Gentsera s křikem vrhla. Celou noc spolu zápasili na život a na smrt, oběma ubývalo sil, a když přešel další den, zahynuli v tom nelítostném boji čarodějnice i statečný náčelník ...
Právě v té chvíli přišel starý kouzelník k místu, kde měla Gentsera svou jeskyni. Voda byla tichá, ale sotva se uzavřely květy Irupé, že vypadaly opět jako slzy, vzedmula se jediná vysoká vlna. Dopadla až k starcovým nohám, a než stačil uskočit, spatřil, jak u ní vstávají Morotí i Pitá, běží k němu a radostně jej objímají.
„Kdo nás vysvobodil?" zeptala se Morotí, šťastná a ještě krásnější než předtím. „Asi tvůj otec, statečný Takú." A stařec vyprávělo tom, jak právě před rokem náčelník odplul za Gentserou.
„Co se stalo pak?" chtěl vědět Pitá, kouzelník však pokrčil rameny.
To je tedy konec vyprávění o Jižním kříži, kterému Indiáni na pobřeží říkají Zkřížená kopí, i o krásné květině Irupé.1)
Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
Ivana Lomová: Tam II., litografie
záznam z osobního extatického transu
Michaela Mach. Reflexe vize z transrituálního extatického transu v grafickém listu
Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
1) HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.
Žádné komentáře:
Okomentovat