středa 10. října 2007

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: Medvědí duch


S Medvědím duchem se lidstvo setkává podle historických pramenů pradávna, přesněji je to
zhruba od 6 tisíciletí před naším letopočtem. Tomuto duchu je připisována léčebná
schopnost...Prapředek-děd Medvěd je ctěn po celé planetě, v Egyptě i Střední Americe...Většinou je spojován a tím pádem i zobrazován v pozici, kdy objímá šamana či člověka, kterého léčí....Jeho gesto není zlé, paže nenaznačují drásání, ale velice specifickou pozici prstů u šamana a spárů u medvěda.

Postavme se vzpřímeně, nohy mírně pokrčené, a ruce se zahnutými prsty vytvářejí nad pupkem trojúhelník, ruce jsou položeny na břiše, klouby ohnutých ukazováků a špičky palců se zlehka dotýkají.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: hliněná plastika





O muži, který toužil po jménu Medvědí Tlapa



V době, kdy se stal tento podivný příběh, žil mezi Meskwakihagy velice divoký válečník. Byl tak bojechtivý, že si takřka nesmýval válečné barvy z těla. V boji byl kru­tý, a proto mu všichni z kmene říkali Medvědí tlapa.
Přihodilo se však, že na Meskwakihagy dolehla hroz­ná nemoc. Muže, ženy, děti i starce zachvátila neznámá horečka a lidé umírali po stovkách. I když byl Medvědí tla­pa mimořádně odolný, nemoci neunikl. Šaman ho prohlédl a pak po vesnici rozhlásil:

Náš největší válečník onemocněl nemocí, kterou ni­kdo nedokáže vyléčit. Seslal ji na nás některý ze zlých

duchů.

Neohrožený válečník nakonec zemřel.

Ten večer, kdy skonal, se ve vesnici narodilo dítě. Od

toho okamžiku začala nemoc ustupovat. Ti, co přežili, vzdali dík Velkému duchu, že je ochránil od pohromy.

Záhy si všichni všimli, že děťátko rychle dospívá. Již měsíc po narození celé dny pozorovalo s tváří obrácenou vzhůru přelet divokých hus na obloze. Jedna žena, která si všimli zvláštního chování dítěte, poradila matce, aby mu dala jméno Bílé pírko.

Právě tehdy $e chlapcovo chování zásadně změnilo. Nejenže ztratil zájem o divoké husy, ale nezajímal se ani o nic jiného. Plakal od rána do večera a rychle hubl, až se lidé ve vesnici začali strachovat o jeho život.

Matka podivného dítěte raději rychle udělala do pod­rážek synových mokasín díry, aby mu vzala chuť odejít do Země stínů.

Otec se 'vydal pro radu k šamanovi. Ten zapálil oheň

ze suché trávy, chvíli hleděl do kouře a pak pravil:

- Tvůj syn žádnou vážnou nemoc nemá. Ve skuteč­nosti se mu daří docela dobře. Možná bys mu měl změnit jméno. Zdá se, že oslovení Bílé pírko se k němu nehodí.

Nato se otec vydal za starci, kteří prožili šťastný život,

aby si od nich pro syna koupil jméno. Mnozí z~nich sou­hlasili, protože chtěli chlapečka zachránit. Vytvořili kolem Bílého pírka kruh a jeden po druhém vyslovoval nahlas své jméno. Kouzelník dítě bedlivě pozoroval, aby poznal, jest­li se mu některé ze jmen nezalíbí. Nestalo se tak. Žádné jméno ho nezaujalo a chlapec po celý čas plakal.

Otec Bílého pírka se tedy rozhodl, že se vypraví za in­diány z kmene Velkých břich. Domů se vrátil ve společ­nosti Tupého rohu, moudrého indiána, který se proslavil tím, že dokázal rozmlouvat s kojenci. .

Tupý roh se zaposlouchal do křiku Bílého pírko a pak prohlásil:

- Toto dítě dostalo špatné jméno. Ve skutečnosti není tvým synem. Je to slavný válečník Medvědí tlapa, který se vrátil na svět. Oslovuj ho jménem Medvědí tlapa, přestane plakat a znovu nabude sil.

Rodiče jeho řeč příliš nepřesvědčila. Kdyby dali dítěti jméno člověka, který zemřel, mohlo by to na n!':' i na celý kmen přivolat neštěstí. Moudrý muž si všiml jejich roz­paků, a tak si posadil malého před sebe a řekl mu:

- Promiň, že jsme tě nepoznali dřív, Medvědí tlapo. Ne­

vypadáš tak, jako jsi vypadal dřív, a to nás,mýlilo.

Nový Medvědí tlapa se okamžitě utišil a usmál se na ro­diče.

Od toho dne začal chlapec opět prospívat a vyrostl ve statného, ale divokého mladíka. Jeho hry byly tak nebez­pečné, že se všichni rodiče báli o své děti. Medvědí tlapa se nikdy nechtěl postit a očišťovat se jako ostatní. Prohlašo­val, že má dost moci a síly a nemusí se zesměšňovat, aby mu jich přibylo.

Jednou když se Medvědí tlapa vydal se třemi přáteli na

lov, napadla je skupina Vinebagů. I když byl Medvědí tla­pa vyzbrojen pouhým nožem, vyrazil strašný válečný po­křik a vrhl se sám na nepřítele. Zabil na místě dva Vine­bagy a zbytek houfu rozprášil. Po tomto boji neměl stání a začal vyzývat k boji všechny okolní kmeny.

Znepřáteleným kmenům došla trpělivost a vyslaly pro­ti němu své nejlepší bojovníky. Medvědí tlapa je však v boji

rozsekal na kusy. Jen několika z nich, snad jednomu nebo dvěma, se podařilo uprchnout. Ostatním uřezal nosy, ruce, uši a poslal je zpátky domů se slovy:

- Bylo by lepší, kdybyste těm nejstatečnějším od vás vyřídili, aby se mi přišli postavit. Medvědí tlapa se odmítá utkat se zženštilými bojovníky.

Počet nepřátel rostl a Meskwakihagové neměli ani

chvilku pokoje. Nepřátelé se proti nim spojili a vytrvale napadali jejich vesnici, aby konečně zahubili neblaze pro­slulého válečníka Medvědí tlapu.

Meskwakihagové se pokoušeli divokého muže mírnit.

Ale marně. Medvědí tlapa jim odpověděl:

- Nechte mě, pobiju ještě Dakoty, ať mají naši psi kos­ti k ohlodání.

Jednou však přišla chvíle, kdy se lidé ze sousedních kmenů sjednotili a rozhodli, že zahubí všechny Meskwa­kihagy jednou provždy. Právě nastal Měsíc jíní. Jedna mla­dá dívka se vydala na sběr pozdních lesních plodů a za­hlédla, jak se blíží silný oddíl spojených kmenů. Muži mluvili všemi možnými jazyky. Válečný pokřik Siouxů se rozléhal jako vlčí volání, Šajenů jako truchlivé soví hou­kání a válečníci z kmene Menominí se chystali rozsévat smrt za zvuků kojotího štěkotu.

Dívka se rozběhla Meskwakihagy varovat a ti se opev­nili uvnitř vesnice. Brzy nepřítel dorazil až k jejich obyd­lím a válečníci pod vedením Medvědí tlapy museli údery odrážet ze všech stran.

Každý den Medvědí tlapa podnikal výpady z obležené vesnice a za sebou nechával hromady mrtvol. Přesto však Meskwakihagové utrpěli těžké ztráty. Do útoku se muse­li zapojit starší muži a nakonec přišla řada i na děti... . Lidé začali být nepokojní, a proto šaman prohlásil: - Medvědí tlapa bude nepřemožitelný, dokud půda zů­stane hnědá.

- Slyšíte toho starého žvanila? vykřikl Medvědí tlapa

a rozesmál se. Jak by půda mohla změnit barvu?

- Takhle to nemůže jít dál! prohlásil kouzelník. Zane­dlouho by musely do boje i naše ženy. Padla na nás han­ba. Musíme uprchnout, abychom nepřítele uklidnili.

Medvědí tlapa jeho názor nesdílel. Bez ohledu na míně­

Medvědí tlapy zabubnoval příští noci kouzelník na kou­zelný bubínek. Jak to nepřítel uslyšel, okamžitě usnul. Meskwakihagové opustili vesnici, aniž by utrpěli další ztráty, a prošli nepřátelským ležením.

. Začalo však sněžit. A čím víc sníh pokrýval zemi, tím víc Medvědí tlapa pociťoval, že mu ubývá sil.1)






Obrazová příloha: Medvědí duch - dřevěná soška se severozápadního pobřeží Tichého oceánu.
in
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

fotodokumentace z raktualizační výtvarné dílny
totemy kmene Haida
záznam vize z transrituálního extatického tranzu
Michaela Mach. reflexe vize z
transrituálního extatického tranzu v grafickém listu


Literatura:

STIGL, M. Synové slunce, Praha: Práce, 1985. 24-081-85

1)KA-BE-MUB-BE= CAMUS, W. Vyprávění severoamerických indiánů. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-757-4

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4



Žádné komentáře: