Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - proměna: jaguár

Postava Teovaného jaguára je z knihy o Olmécích, pěstitelých, kterří žili tam, kde se nyní rozkládají Mexiko a Guatemala. Pochází z období mezi lety 1400 a 400 n. l. Na jedné stránce knihy je keramická soška klečícího muže, jehož hlavu zdobí tetování, které charakterizuje tuto pozici. O několi stran dál, v textu, který se vztahuje k předchozí postavě, je zobrazena jiná ve stejné pozici, ale na hlavě má masku jaguára se stejnám tetováním.
Psychoterapeut Jan Price, který má velké zkušenosti s extatickým tranzem, popsal proměnu jako základní empatii nutnou ke konečnému vyléčení. Bez přispění bytosti schopné přenost se do alternativních perspektiv sebe sama nejsme schopni pocítit nerovnováhu v nás samých, v jiných druzích tvorů, které s námi sdílejí tuto planetu, a v samotné Zemi.
Může se jednat o léčení potrhaných vzorců energie nebo změn ve fyzickém těle.

Klekněte si na podlahu a roztáhněte nohy, tak aby stehna vytvoiřla písmeno V. Možná bude pohodlnější překřížit palec levé nohy přes palec pravé, jak to dalají Japonci, když zaujímají svou tradiční pozic v kleče. Pokrčte kolena tak, že se vaše hýždě spočívají na patách. Lehce se v pase předkloňte. Sevřete ruce, jako by měly držet svíčku. Levou ruku sevřenou v pěst položte dlaní dolů na levé koleno. Pravou ruku na pravé a skloňte ji tak, jakoby svíčka v této ruce byla ve čtyřicetipětistupňovém úhlu od vašeho kolena. Lokty nechejte uvolněné a lehce ohněte ruce. Narovnejte hlavu a zavřete oči.

Reaktualizační technika zobraze/zhmotnění: keramická maska zdobená vrypy.























Obrazová příloha:
fotodokumentace z reaktualizační dílny.
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - iniciace - téma: Venuše z Laussel

Venuše z Laussel byla u řeky Dordogne poblíž Bordeaux v jižní Francii vyryta do zdí jeskyně asi před 25 tisíci lety. V pravé ruce drží zubří roh, na kterém je 12 zářezů. Paži má zdviženou v lokti tak, že předloktí svírá 37stupňový úhel s nadloktím. Tato pozice zprostředkovává zasvěcení do smrti a pokračování v nové životě. Napjaté prsty levé ruky míři k pupku, do středu, který pojí k Matce - Gaie. Zubří rok by podlo mne mohl být klidně metaforicky vyjádřené žebro...dříve než bylo "žebrem" a nebo se také může jednat o měsíc, který archetyp žensktví doprovází od nepaměti.

Jedná se o pozici ve stoje, kdy jsou nohy těsně u sebe, kolena napnutá, špičky chodidel míří dopředu. Pravá ruka svírá srpkovitě tvarovaná zubří roh (náhrada může být vystřižena i z papíru). Prsty pravé ruky jsou těsně u sebe, srpek je držen mezi prsty a palcem, prsty jsou dopředu. Pravá paže je pokčena v lokti a přitisknuta k tělu, srpek je v úrovni ramene. Úhel mezi nadloktím a předloktím je v 37stupňovém úhlu. Levou paži držme u těla a dlaň položme na břicho v místě nad pupkem tak, že první dva prsty míří k pupku. Prsty roztáhněme. Tvář otočme doleva a zavřeme oči.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: skupinová malba akryláty a pastou na velký formát.

Obrazová příloha:
fotodokumentace z dílny
obrázek venuše in GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Literatura:

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - proměna - téma: Jama-Coaque

Tato pozice pochází z mistrně zdobené sošky, která je na obálce německé knihy Ecuador: Gold und Terrakotten. Tato figurka muže má kolem krku těžký náhrdelník a na něm zavěšen medailon, také na uších má náušnice, ozdobu v nose a na bradě. Jeho pozice se podobá pozicím Machalilla a Muž z Cuaoutla.
Jama je malé tržní městečko na severu centrálního pobřeží Ekvádoru. Slovo Cuaque se vztahuje ke kultuře, které se tady dařilo před několika staletími, ale o této skupině lidí neexistuje žádná konkrétní informace. Jediné co zbylo je extatická pozice, která často navozuje pocity spojení s tělem matky Země a znalost velmi hluboké a starodávné moudrosti, jakoby pozice zprostředkovávala elektromagnetickou rezonanci mezi vibracemi jádra a vlastním tělesným elektromagnetismem.

Sedněme si na podlahu s nohama nataženýma před sebou, mezi nohama je vzdálenost zhruba 30 cm. Pokrčme kolena a přitáhněme si je blíž k tělu, země se dotýkají pouze paty a chodidla svírají s holení pravý úhel. Dlaň pravé ruky leží na pravém koleni a semknuté prsty levé ruky leží na koleni levém. Paže jsou uvolněné a těsně u těla. Záda jsou rovná, jazyk lehce vystrčený mezi rty.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: (šperky) ze samotvrdnoucí terakotové hmoty.
Za starých časů, kdy ještě nebe bylo nízko a skoro se dotýkalo pralesních velikánů, kde se vzali, tu se vzali hladoví jaguáři a všechno živé sežrali na posezení.Nejvíc se jich tenkrát báli Indiáni a ti také přemýšleli, jak se před nimi zachrá­nit; neminul totiž den, aby se někdo z nich nestal vítanou pochoutkou těch skvrni­tých loupežníků.

Nezbylo nic jiného než vzít nohy na ramena — ale kam, když za každým stromem svítily lačné jaguáři oči!
Teprve starý kouzelník dostal spásný nápad. Vzal svůj luk, střelil šíp do nízké­ho mraku, po něm druhý, třetí ... a za chvíli vznikl ze šípů pevný žebřík, sahající až k zemi.
Indiáni se honem seběhli kolem, a jak nejrychleji mohli, šplhali po žebříku na oblohu, poslední starý kouzelník
Samozřejmě že jaguáři prskali zlobou, když zpozorovali, že jim nejmilejší kořist uniká. A hned zkoušeli, zda by se za lidmi nedostali.
Valné jim to nešlo — šípy byly hladké a tvrdé; ani ostré drápy jaguára se do nich nezaryly.
Indiáni měli tedy vyhráno a jen se pohodlně z výšky dívali, co jejich nepřátelé podniknou.
Jaguárům se dlouho od žebříku nechtělo. Chodili dokolečka s jazykem vypla­zeným, a poněvadž se zatím všechna zvířata, která lovili, rozutekla do bezpečí, hubli a hubli.
Není proto divu, že jich hladem brzy hodně pošlo, a nebýt jejich náčelníka, snad by takhle zahynuli do jednoho.
Náčelník totiž řekl:
„Indiáni se nám vysmívají už ted' a za krátký čas ztratíme i tu poslední špetku síly, mrštnosti i rychlosti, která nám ještě zbyla. Pojd'me, bratři, jinam, dokud můžeme..."
A byla to opravdu veselá podívaná, ale především si lidé oddechli, když ti krvežíznivci schlíple odcházeli.
Druhého dne se pak vrátili z nebe do své vesnice a jen starému kouzelníkovi vrtalo hlavou, co udělat se žebříkem.
Indiáni už ho potřebovat nebudou, jejich domov je tady, v pralese. A přece je takové věci škoda ...
Nato bleskl čaroději hlavou nápad:
Chytil poslední šíp oběma rukama a tak dlouho celým žebříkem cloumal, až se s rachotem skácel na zem.
Ale nerozbil se, nemyslete. Tam, kde dopadl, začaly rychle vyrůstat pružné pevné
šlahouny, zachytily se nejbližšího stromu a zase dalšího, ovíjely se kolem kmene, přeskakovaly z větve na větev, až jich byl plný prales.
Kouzelník byl spokojený. Proměnil nebeský žebřík v liány, aby se na nich mohli dospělí lidé přenášet přes nebezpečné bažiny nebo z nich plést pevné sítě. Ani však netušil, že pro děti i pro opice vykouzlil tu nejmilejší a nejvyhledávanější houpačku.1)

Odkud přicházíš,

potomku černého jaguára?

Vyživuješ zemi

mlékem svým prsů.

Touto čestou kráčíš.

Jde za ním,

jaguár ho volá,

z hlouby velikého lesa,

přichází a řve.

Přichází za ním,

jaguár je již krotký,

moje tinguna rovněž,

odchází za ním.2)

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
Ivana Lomová: Tam II., litografie
záznam z osobního extatického transu
Michaela Mach. Reflexe vize z transriutálního extatické transu v grafickém listu

Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
1)HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.
2)VITEBSKY, P. Svět šamanů. Praha: Práh, 1996. ISBN 80-7176-303-9

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - duchovní cesty - téma: Jihoamerický dolní svět

Dolní svět můžeme navštívit skrze jeskyni, květinu, vulvu, dutý strom, schodiště, tunel, tobogán, propust, světelnou spirálu nebo tak, že se zavrtáme do země. U vchodu může dojít k turbulenci - vířící energie, mlhy nebo vody - kterou musíme projít, abychom se vydali na cestu do Dolního světa. Lidé často během transu pociťují chlad. Michael Harner o této pozici hovoří se své knize Šamanova cesta, mimo jiné uvádí, že tyto praktiky přejal od ekvádorských Jívarů.

Lehněme si na záda, pravá paže spočívá přirozeně volně vedle těla. Hřbet levé ruky položíme doprostřed čela - paže jakoby chrání oči před světlem, které svítí od temene vaší hlavy. Oči jsou zavřené.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: keramický vysoký
reliéf.

O jižním kříži a stříbru na vodě

Odedávna září na obloze hvězdy Jižního kříže, aby podle nich řídily lodě za nocí svůj běh. Nikdo však neví, že právě tak dlouho rozkvétá ve dne veliká krásná květina; její lístky jsou na okrajích stříbrné a ke středu narůžovělé jako červánky za večera, když se květ uzavírá.
Indiáni nazývají rostlinu Irupé — Stříbro na vodě, a vyprávějí si, jak se stalo, že se objevila:
Na břehu široké řeky, právě tam, kde se vlévala do moře, sídlil indiánský kmen. Voda tu byla nehluboká a dávala každému hojně ryb. Jen jedinému místu se lidé vyhýbali, neboť tady, hluboko pod hladinou, měla své sídlo v jeskyni zlá čarodějnice Gentsera, a kdo se jí dostal do spárů, nikdy už se nevrátil.
Ve vesnici žila krásná dívka Morotí. Byla jedinou náčelníkovou dcerou, proto vyhověl otec každému jejímu rozmaru.
Tak Morotí vyrůstala, a když dospěla, začali se o ni ucházet mládenci z blízké­ho i dalekého okolí, aby si některého z nich vybrala za muže.
Brzy však přišli na to, že dívka si tropí z každého jen legraci. Dvořili se tedy raději jiným, upřímnějším; pouze Pitá vytrval a udělal by pro náčelníkovu dceru, co jí na očích viděl. Dívka se zasmála, svolala družky i mládence z vesnice a rozhlásila:,
„Pitá tvrdí, že splní každý můj úkol.
Všichni se vzrušeně dohadovali, co má Morotí na mysli, ale ta už je vedla ke břehu, kde se široká řeka vlévala do moře a kde žila v jeskyni čarodějnice Gentsera.
Právě nad tím místem se Morotí zastavila. V mžiku stáhla z ruky zlatý nára­mek a hodila ho do vody se slovy:
„Přines mi ho zpátky, Pitá, ať poznám, jestli se jen nevychloubáš!"
Než stačil mladíka někdo zadržet, skočil do hlubiny a hladina se nad ním zavřela.
„Uvidíme, přemůže-li Gentseru," smála se Morotí, ale brzy jí úsměv pohasl
na rtech. Pitá zůstával pod vodou, vlekly se chvíle, přešly hodiny, začalo se stmívat.
Chlapci i dívky se vraceli smutně domů, jen náčelníkova dcera stále čekala na břehu. Teprve nyní poznala, jak ji měl Pitá rád, a hořce se rozplakala. Její slzy padaly tiše do vody a jako stříbrné ohníčky ji prosvěcovaly.
Bylo vidět hloub a hloub, až Morotí spatřila na dně velikou jeskyni. Tam seděl Pitá a
vztahoval k ní bezmocně ruce, nebol byl připoutaný skále.
Jako temný stín tančila kolem něho čarodějnice.
„Vysvobodím tě, můj milý, neboj se!" vykřikla Morotí a skočila mládenci
do náruče. Na vodě zůstaly jen její slzy.
Když se Morotí nevracela domů a náčelník zvěděl, co se přihodilo, přišel ráno na břeh. Po dívce nebylo nikde ani stopy, na vodě však rozkvétaly stříbrné květy, které tu nikdy předtím neviděl.
Očarován jejich krásou, nemohl od nich náčelník odtrhnout oči, až se za ním ozval tichý hlas:„Pitá i Morotí žijí pod vodou a z jejich lásky rozkvetla přes noc Irupé, náčelníku."
Byl to starý šaman z vesnice, který promluvil. Zlehka pak položil náčelníkovi ruku na rameno a pokračoval:
„Gentsera je oba vězní ve své jeskyni a nikdy je po dobrém zpátky nepustí." „Budu s ní bojovat!" vykřikl náčelník, ale stařec zavrtěl hlavou.
„Nic to nebude platné, i ty zůstaneš pod vodou. Nedáš-li jinak, poradím ti. Mnoho a mnoho sluncí odtud je v moři malý ostrůvek. Tam Gentsera někdy odpo­čívá a tam můžeš s ní bojovat, protože na suchu není její síla větší než síla Indiána."
Náčelník vyslechl šamanovu řeč a řekl:
„Rád se tam vypravím. Porad' mi však — kterým směrem ostrůvek najdu?"
„Popluješ tam, kde slunce zapadá, a přemůžeš-li mořské viny, měj na paměti, čarodějnice má s sebou kopí z velrybí kosti, kterým tě bude chtít usmrtit. Dám ti podobné, aby ses ubránil.”
Náčelník starci poděkoval, a když od něho dostal slíbené kopí, vyplul.
Vlny pohazovaly jeho loďkou jako skořápkou, ale on přesto neúnavně mířil k západu.
Potom, bylo to za hluboké noci, přirazila loďka k ostrůvku. Náčelník vyskočil s kopím v ruce na břeh a hned se ozval skřehotavý hlas:
„Čekám na tebe, Takú, a už se těším, že i tebe uvězním ve své jeskyni navždy!"
V té chvíli se ve tmě zablesklo a náčelník uviděl, jak na něho letí dlouhé bílé kopí. Hbitě nastavil svou zbraň, ale náraz byl tak prudký, že mu vypadla z ruky. Obě kopí však uchvátila jakási neviditelná síla a unášela je vysoko, vysoko na noční nebe.
To Takú už nespatřil, poněvadž se na něho Gentsera s křikem vrhla. Celou noc spolu zápasili na život a na smrt, oběma ubývalo sil, a když přešel další den, zahynuli v tom nelítostném boji čarodějnice i statečný náčelník ...
Právě v té chvíli přišel starý kouzelník k místu, kde měla Gentsera svou jeskyni. Voda byla tichá, ale sotva se uzavřely květy Irupé, že vypadaly opět jako slzy, vzedmula se jediná vysoká vlna. Dopadla až k starcovým nohám, a než stačil uskočit, spatřil, jak u ní vstávají Morotí i Pitá, běží k němu a radostně jej objímají.
„Kdo nás vysvobodil?" zeptala se Morotí, šťastná a ještě krásnější než předtím. „Asi tvůj otec, statečný Takú." A stařec vyprávělo tom, jak právě před rokem náčelník odplul za Gentserou.
„Co se stalo pak?" chtěl vědět Pitá, kouzelník však pokrčil rameny. „Sám dobře nevím, ale pohleďte, co říkají hvězdy: Přímo nad námi svítí na obloze zkřížená kopí. To delší.patřilo Gentseře, kratší náčelníkovi. Boj byl tak lítý, že se obě dostala až na oblohu. A poněvadž jste se vrátili, usuzuji, že náčelník čarodějnici přemohl ..."

To je tedy konec vyprávění o Jižním kříži, kterému Indiáni na pobřeží říkají Zkřížená kopí, i o krásné květině Irupé.1)

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
Ivana Lomová: Tam II., litografie
záznam z osobního extatického transu
Michaela Mach. Reflexe vize z transrituálního extatického transu v grafickém listu

Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1) HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - iniciace - téma: Opeřený had

Šest tisíc let stará postava v této pozici byla nalezena ve střední Jugoslávii, měla na sobě ptačí masku. Na její hrudi byl vyryt piktogram, písmeno "V" rozpůlené ve středu čárou, elegantně popisující zážitek pádu do posvátného místa a poté vzestup do nového života.
Další příklady pozice Opeřený had byly nalezen mezi sibiřskými petroglyfy pocházejícími z roku 5000 let př. n. l. Na hliněných soškách z předkolumbovských pohřebních nalezišť ve východním Peru a na měděných vykrajovánkách z údolí Gangy, které jsou staré 2500 let. Jedním jejím zpodobněním byla kresba publikována švýcarským antropologem Gerhardem Baerem, který požádal šamana z kmene Matsigenka ve východním Peru, aby nakreslil obrázky míst a bytostí, se kterými se setkal během svých duchovních cest. Jedna ze tří bytostí, které nakreslil, stála v příslušné pozici a měla jaguáří vousy, které označovaly její duchovní postavení.
Sama postava velkého Opeřeného hada se v transu předvádí v různých podobách. Může být hadem, drakem, stonožkou nebo velkým tvorem podobajícím se hadovi, která připomíná Obrovské červy z románu Duna Franka Herberta. Může se také ukázat v podobě zákrut nebo spirál, které charakterizující její vlnící se tělo.
Tuto pozici lze vystopovat až k lovcům-sběračům, mezi nimi že je občas šamanovým úkolem sestoupit do jeskyně, která je lůnem země, aby tam na jejích stěnách zobrazil podobizny zvířat. Tímto způsobem mohou být z kreseb zvířat vyňaty duchovní podstaty zvířat a vyneseny ven na světlo, kde pomáhají propagovat Matku Zemi.
Opeřený had je bytost s ženskou energií a v její společností lidé často zažívají zasvěcení, proto se pozice používala v psychodramatu.

V této pozici stojíme rovně s chodidly od sebe 15 cm a špičkami nasměrovanými dopředu. Kolena jsou lehce pokrčená. Sevřené ruce položme do pasu do stranách těla, tak že prsty v sevření směřují nahoru a trupu se dotýká hřbet ruky. Ramena jsou rovná, hlava vzpřímená a oči zavřené.

Reaktualizační technika ztvárnění/zhmotnění: malba tuší a temperou na vrstvené kartony, protrhávání vrstev.

Putování do země Anávak

Quetzalkoatl miloval lidi, které stvořil, a proto jim jednoho dne řekl: „Odvedu vás do země, kde najdete svůj pravý domov — do země Anávak. Zítra buďte připraveni na cestu."
A když onoho rána před úsvitem čekaly celé zástupy na další Quetzalkoatlův pokyn, začala náhle padat jitřenka k zemi jako hvězdný drahokam. Ale nespadla; přinesla jen sebou podivné, přepodivné zvíře, které mělo hadí tělo i hlavu, jemuž však k letu sloužila ohromná ptačí křídla.
Potom se nebe rozhořelo červánky. Opeřený had se nehnutě zastavil nad zá­stupem a Indiáni ho poznali:
„To je sám Quetzalkoatl, pojďme za ním!"
Tak začalo to dlouhé putování do země Anávak.
Přes divoké řeky a neprostupné pralesy šli všichni za Opeřeným hadem, přes
kde hasili svou žízeň krůpějemi vláhy, kterou jim daly kaktusy. Až se dostali do údolí, kde se jako prsten třpytilo jezero, a pod hladinu toho jezera Opeřený had vklouzl.
Indiáni stáli nerozhodně na břehu. Mají snad také skončit ve vinách? Ale ne — už se vody rozestupují a Quetzalkoati k nim přichází ve své lidské podobě, jak ho znali odjakživa.
Jste na místě," řekl prostě. „Tady si postavíte nové domovy a zde také budu od této chvíle s vámi žít i já ..."1)

Znovu letí Opeřený had nad vodami za sluncem, které mu ukazuje cestu. Kolik dní, kolik nocí brázdí jeho perutě oblohou, kolikrát se rozsvěcuje jeho tělo barvami svítání a soumraků? Nikdo neví,

tak starý je svět. A slunce přivádí pohádkového hada do pralesné džungle, kde se vzduch jako motýl tetelivě proplétá tisícem větví, větviček, úponkú; kde chrčivě oddychuje močál, křičí opice, papoušci, kde od kvetu stěží rozeznáš barevného kolibříčka. Opeřený had všem zvukům pralesa pozorně naslouchá, rozeznává v nich hlasy Indiánů a snáší se níž, aby vyslechl, o čem si vyprávějí ...2)

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
Jan Hísek : Rosnička, mezzotinta
záznam z osobního extatického transu

Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1,2)HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - duchovní cesty - téma: Albatros

Mramorové sošky muže a ženy v této pozici byly nalezeny na pohřebišti Etowah v okrese Bartow ve státě Georgia. Jsou asi 6 cm vysoké a je na nich zřetelně vidět, že byly pomalované. Zelenomodré masky v horní části tváře obou postav, otevřená ústa a vystrčen jazyky jsou záchytnými body, že obě verze pozice byly používány pro rituální účely.
Originální sošky v těchto pozicích jsou obě zdobeny zelenomodrou maskou. Maska ženské sošky jí pokrývá čelo, nos, horní část lícních kostí. Spodní okraj masky a oční důlky jsou lemovány černou barvou. Masku můžete napodobit malbou přímo na tvář. Maska namalovaná na tváři sošky muže se podobá masce ženy, ale je nasazena níž ve tváři - těsně pod jeho lícní kosti.
Sošky pocházejí asi z roku 700 n. l. Varianta ženské sošky byla nalezena také v Kentucky. Vzhled a pozice mužské sošky neklamně připomíná sošky (bohyně Chalchihuitlique) vytvořené potomky Mayů a Aztéků, může se jednat o známku příbuzenství.
Trans této pozice je obvykle prosycen energií, která pohání muže rychle vpřed do Světa středu a způsobuje, že ženy letí s větrem a ptáky.

Verze pro ženy: Klekněme si s koleny lehce od sebe a hýžděmi na patách. Položme ruce dlaněmi dolů po stranách horních částí stehen, hned pod kyčelními klouby. Prsty včetně palců jsou u sebe a směřují směrem ke kolenům. V bocích se nakloňme lehce dopředu, páteř zůstává rovná. Jazyk je opřený o spodní zuby a vyčnívá ze rtů. Dívejme se před sebe. Verze pro muže: Sedněme si do tureckého sedu, s nohama do kříže, levá noha je před pravou, pravá noha je spíše nad než za levou nohou, trup je vzpřímený. Rukama uchopíme kolena. Jazyk volně vyčnívá mezi rty.

Reaktualizační technika ztvárnění/zhmotnění: sádrové masky kolorované akrylátovou barvou.

Kamenní obři

Ještě dříve než existoval svět, žil Viracocha, bůh, jenž stvořil první zemi. Nebylo slun‑ce, ani měsíc a hvězdy. Viracocha vytesal a vybarvil obrovské figury, ale ve chvíli, kdy jim chtěl vdechnout život, dlouho vá­hal, zda zabydlit zemi lidmi většími, než byl on sám. Zničil tedy obry a znovu započal dílo, dávaje bedlivý pozor, aby vytesal lidi stejného vzrůstu jako byl sám, a pak je teprve oživil. Shromáždil je potom a pravil:
„Hlavně na mě nikdy nezapomeňte a uctívejte mě až na věky! Bud'te čestní, pracovití a dobří. Jinak vás všechnu zničím!"
Po nějakou dobu lidé Viracochovy příkazy dodržova­li, avšak poznenáhlu je začali opomíjet a dokonce za­pomněli i na to, že Viracocha existuje.
Ten se velmi rozhněval. Nemohl u2 vydržet pohled na špatné chování lidí. Seslal na ně kletbu, kterou jim kdysi pohrozil: některé proměnil v kámen, jiné pohltila země. Aby pak smazal jakoukoli stopu jejich prokleté­ho žití, rozpoutal velkou potopu a ta zahubila všechny, kdo byli ještě naživu. Viracocha si ponechal jen tří slu­žebníky, aby mu pomohli stvořit nový svět.
Jakmile země docela oschla, pustil se do práce. Roz­hodl se stvořit nejdříve světlo, aby už lidé netrávili celý život v nejhlubší noci. Odebral se proto na břeh velkého jezera, které později dostalo jméno Titicaca. Na jeho pokyn z jezera vyvstalo slunce, měsíc a hvězdy. Slunce zářilo, ale když zpozorovalo, že na oblohu vychází mě­síc a září víc než slunce, hodilo mu ze žárlivosti do tvá­ře hrst popele. Od té doby je měsíc poset šedými skvr­nami.
Viracocha nebyl spokojen, neboť jeden ze služebníků ustavičně odmítal poslušnost. Jelikož chtěl, aby nový svět byl dokonalý, nemohl promíjet žádný přestupek. Raději se sluhy zbavil. S pomocí zbývajících dvou mu svázal ruce a nohy, posadil ho na vor a ponechal samot­ného uprostřed jezera. Pak se s věrnými služebníky vrá­til na břeh a odjel do Tiahuanaca.
Hned po příjezdu začali pracova. Viracocha měl náročné požadavky. Jeho příkazy byly stroché a přesné a dohlížel na to, aby byly plněny doslova, do nejmenších detailů.
Z kamene vytvořil rozmanité typy lidí, kteří měli obývat tento svět. Pak jim dal duši a rozkázal jim rozejít se všemi směry a vybrat si zemi, kde se chtějí usadit. Ti lidé, kteří Viracochu někdy spatřili, vyprávějí že je celý bílý, je oblečen v dlouhé přepásané roucho a třímá dlouhou hůl a knihu.
Když bylo dílo hotovo, Viracocha po zemi, aby zjistil, jak si noví lidé počínají. Přišel do vesnice jménem Cacha, ale lidé jej nepoznali. A protože byl jiný než oni, pokusili se ho zabít. Nikdo ve vesnici neměl kůži ani oděv stejné barvy, ani nevlastnili stejné stejné předměty jako on. Už na něj dočista zapomněli! Tu Viracocha poklekl a zvedl tvář k nebi.V tom okamžiku vzplál na úbočí hor obrovskýoheň a zachvátil celou vesnici. I kameny hořely jako by byly ze slámy. Vyděšení Indiáni ho teprve tehdy poznali. Sbíhali se k němu a prosili o milost. Pokládali obětní dary k jeho nohám a přísahali, že ho budou uctívat až do konce světa.Viracocha se nad nimi slitoval a pohybem hole uhasil požár. A aby lidé nezapomněli na své provinění, nechal jeden z vrcholů dlouho hořet. Oheň stravoval obrovité kameny po několik dní. Když dohořel, kameny byly tak lehké, že je uzvedl jediný člověk, zatímco dříve bylo po­třeba mnoha lidí, aby s nimi dokázali pohnout. Dlouho Indiáni přicházeli s dary pro Viracochu a kladli je na tyto podivné kameny.
Poté se Viracocha znovu odebral směrem k oceánu za svými sluhy. Splnili úkoly, které jim dal, a už několik dní na něj čekali.
Viděli, jak přichází obklopen muži a ženami, kteří ho sledovali až na pobřeží, aby vyslechli jeho poslední slova.
Oznámil jim, že odchází navždy, ale že za nimi vypráví božího posla, jenž nad nimi bude bdít a naučí je vše­mu. co potřebují znát. Po těchto slovech se obrátil k oceánu a kráčeje po vodě, mizel na obzoru. Pozvolna splynul s pěnou mořských vin. Proto jej Indiáni nazýva­jí Viracocha, neboť toto jméno znamená „pěna moře". Ještě dlouho Indiáni chodili na pobřeží a vyčkávali pří­chod Viracochova posla.1)

Obrazová příloha:
B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
M. Mach - Albatros, kombinovaná technika - grafika, fix
záznam z osobního extatického transu

Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
1)

HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.