zulejka - výtvarně tvořivá reaktualizační dílna

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - iniciace - téma: Dáma z Lempy

2008-08-09T11:03:00.000-07:00

Dáma z Lempy je figurka těhotné ženy vytvořená z limestonu přibližně 3000 let před naším letopočtem - v období chalkolitické kultury. Soška byla nalezena ve vesnici Lempa (Lemba)na Kypru. Figurka zaujímá specifickou pozici připomínající porodní. Dlouhý krk je považován za falický symbol, ale podle zkušeností, které mám s transrituálními extatickými pozicemi, se spíše jedná o znázornění pocitu ze změněného stavu vědomí. V areálu archaické vesnice odkryté při archeologických výkopových pracích byly na základě původní předlohy vybudovány chýše, které byly zasvěceny rituálům porodu.
Během transu v této pozici byla opakovaně zaznamenána žena, porodní bába či kněžka pomáhající ženám při porodu. Tuto pozici zkoušeli ve skupině čtyř lidí.

Postavte se rovně s nohami u sebe, krk je vytažen, hlava je držena rovně v mírném záklonu a oči zavřené, ruce jsou pokrčené, lokty odstávají od těla, prsty u sebe, ruce se spojují konečky prstů pod pupkem, palce se dotýkají.

Kypr je silně spjat s řeckou mytologií, umělci, kteří zde žijí či dlouhodobě pracují, se cítí touto mytologií velmi ovlivněni. Měla jsem možnost hovořit se Stassem Paraskosem http://www.youtube.com/watch?v=Py_qAC1nypM
http://www.cyprusmodernart.com.cy/artist_stass_paraskos.htm
Margaret Paraskos http://www.gallerykypriakigonia.com.cy/artists_paraskos_family.htm
či Johnem Simsem www.sculptureinstone.com
www.artamanti.com
Všichni do jednoho prosycenost ostrova silou starých archetypů popisují a ve svých dílem zobrazují. Dokonce popisují i jakési znovu vyvstávání mýtu při jeho neustálém ztvárňování. Toto mohu doložit i obrazy, které vyvstaly v průběhu skupinového transu, kdy jsme shodně prožívali podobné obrazy - vždy se zjevovala žena, vážky, okřídlený muž, vlny, voda, porod. Li zaznamenala propojení srdce s pupeční šňůrou zlaté barvy se svými blízkými, letícího muže, sedící ženu, jejíž pozice působila dojmem pentagramu, tělo složené ze tří energetických tvarů, energii proudící mezi rukama položenými na břiše, původně zaujímala jinou pozici, ale během transu ji bylo ukázáno, aby ruce posunula pod pupek.
Kamila vnímala ženu, která stojí s ohněm, stojí s vodou, stojí s ohněm a vodou - nabízí vodu, jako pozemská bohyně vody či kněžka, což si lze také snadno díky obsazení elementů spojit s bazálními iniciačními zážitky porodu. David zaznamenal toto:

Bohyně lásky, krásy a smyslnosti, v pravém slova smyslu - symbol sexe-pelu, je ústřední postavou četných příběhů lásky.
Bohyně krásy, rozkoše, citů, těla, lásky Afrodita, je jedním z nevýznamnějších Božstev řeckého panteonu. V Orientu byla uctívána pod různými jmény, jako například Inanna, Ištar, Astarté, jako Bohyně války a ničivé síly. Další Božstva podobná Afroditě se objevují i v jiných kulturách: například italská Venuše nebo starověká skandinávská Bohyně Freya, vládkyně nad láskou a válkou.
V řeckém světě se Afrodita postupně diferencovala od Héry, Bohyně Země, plodnosti a porodu a manželské lásky. Afrodita naopak ztělesňovala lásku fyzickou a vášnivou, smyslnost, která na své cestě strhává vše. Zrození Afrodity je předmětem mnoha mytologických příběhů. Hésiodos vypráví, že když Kronos usekl svému otci Úranovi genitálie, vhodil je do moře. Na hladině vody se vytvořila pěna, odkud se vynořila nádherná Bohyně. Afrodita získala své jméno od oné pěny: Aphros, ostrov Kythéra, poté na Kypr, kde vystoupila z moře na pevnou zem. Podle Íliady zplodil Afroditu Zeus s Dianinou, která byla dcerou Neptuna. Na základě těchto dvou protichůdných verzí, tvrdil Platón, že existují dvě Afrodity: Úrania, dcera Úranova, Bohyně čisté lásky a Pandemiéne (ta, která patří všemu lidu), dcera Dianina, Bohyně smyslné lásky. V Athénách byla uctívána jako nejstarší z Bohyň osudu. Jinde byla jako dcera Kronova zařazena mezi Erínye. Podle tradice zavedené Aelianem, stoikem a znalcem řečtiny, se Afrodita zrodila z lastury, na které připlula nahá k plážím Kypru. A právě tak ji zachytil Botticelli na svém slavném obraze. Lastura, symbol ženského pohlaví, zůstala společně s myrtou, růží a holubicí jedním z hlavních atributů Bohyně. Po příchodu na Zem Afroditu oblékly a zkrášlily Hóry, které ji doprovodily na Olymp, kde byla přijata Bohy.
Ovšem Bohyně lásky a krásy zůstala mezi nesmrtelnými osamocená: ostatní se jí obávali kvůli její obrovské moci, protože mohla podřídit vášni všechny lidi i všechny Bohy, s výjimkou Athény, Artemidy a Hestie, Bohyně domácího krbu. Její Mezopotámský protějšek je Ishtar, Egyptský protějšek Hathor a Syro-Palestinský protějšek Ashtart (Astarte). Její Etruský ekvivalent byl Turan. Má blízko k indoevropským Bohyním Ushas a Auroře. I Bohyně sama byla náchylná k velkým milostným vzplanutím. Velice často podváděla svého manžela, kulhavého kováře Héfaista, s jinými Bohy i nápadně krásnými muži. Její vášeň pro Area, Boha války, nakonec Héfaistos odhalil. Uvěznil proto milence v síti a pomstil se tím, že je tak ukázal ostatním Bohům. Z Afroditina vztahu ke krvelačnému Bohu se zrodil Erós, Deinos (Děs), Fobos (Strach). Dále pak Anterós, Bůh, který chrání konání všech zamilovaných a Harmiona, Bohyně svornosti a rovnováhy. Jsou to dvě protikladná Božstva, která symbolizují dvojakou přirozenost této Božské dvojice. Z dalšího vztahu Bohyně tentokrát k Trójanovi Anchisovi se narodil Aeneas. Díky tomu, že ho Bohyně Afrodita během trójské války ochránila, mohl tento hrdina uprchnout do Latia. Tady se stal zakladatelem královské dynastie: zakladatel "věčného" města. Romulus byl jeho potomek. A právě z tohoto důvodu je Venuše-Afrodita považována za pramáti města Říma a jeho první ochránkyni. Nejsmutnějším příběhem lásky Bohyně Afrodity je její láska k Adónisovi, nádhernému mladíkovi, jehož jméno ve fénickém jazyce znamená "pán". Již od dětských let se o něj Persefona a Afrodita přely. Zeus rozhodl, že bude žít část roku u Bohyně podsvětí a další část roku u Bohyně lásky. Když Adónis dospěl, stal se Afroditiným milencem. Při jednom lovu byl smrtelně poraněn kancem. Z jeho krve vyrostly červené květiny: anemonky.
Adónidův každoroční návrat na Zemi připomíná kult plodnosti spjatý se střídáním ročních období: zrna spí v zimě pod zemí a na jaře se znovu probouzejí k životu.
Adónidova smrt a znovunarození se oslavovaly v Byblosu, ve Fénicii v podobě Bohyně Astarté, zatímco v Řecku se pořádaly velkolepé oslavy nového setkání Boha s Afroditou. Podle antropologa Jamese G. Frazera jsou rituály hebrejských, později pak křesťanských velikonoc přímo spojeny s mýtem Adónida. Více naleznete v Ovídiových Prěměnách.

zdroje a literatura: GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4.
informační tabule v areálu prehistorické vesnice v Lempě/Paphos, Cyprus.
Kyperské archeologické muzeum v Nicosii.
http://charmed.cybergames.cz/bohyne_afrodita.html

obrazová příloha:
fotodokumentace ze stáže v Cyprus College of Art, Lempa 8260, Paphos, Cyprus
Dáma z Lemby - uložena a Archeologickém muzeu v Nicosii.
prehistorická vesnička v Lembě.
Lucie Bartoňková a David Fišer v transrituální pozici dáma z Lemby.
John Sims - kresba olejovým pastelem, 2008, výstavní síň Art college v Lembě.
fotodokumentace - Margaret a Stass Paraskosovi, John Sims, Ludmila a Johanka Fidlerovi v Art college v Lembě.
Margaret Paraskos - olej na plátně
D. Fišer - záznam z transrituálního extatického transu a reflexní kresba.
L. Fidlerová - reflexní kresba na základě vizí z extatického tranzu na téma Lady of Lempa (Lemba).
J. a L. Fidlerovi - reflexní kresba na základě vizí z extatického tranzu na téma Lady of Lempa.
M. Mach - záznam z transrituálního extatického transu a reflexní kresby, malby (olejový pastel, akvarel, proškrabávaná tuš) a mozaiky - kolektivní práce M. Mach a L. Fidlerová, Kypr.
L. Fidlerová - reflexní kresba na základě vizí z extatického tranzu na téma Lady of Lempa - (olejový pastel, akvarel, proškrabávaná tuš).
M. Mach - 2008, akrylát na plátně, 1x1 m.

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - iniciace - téma: Psychopomp

2008-05-22T00:44:00.000-07:00

Psychopomp je ten, do provází duši neboli psýché. V dřívějších dobách byli duchovními průvodci, kteří uváděli duši zemřelého do Říše mrtvých, šaman nebo léčitelka. V některých tradičních kulturách je tomu tak stále. Když použijeme tuto pozici a zazpíváme píseň nebo budeme plakat, tak budeme schopni pomoci duším těch, kteří právě zemřeli, aby vykonali svou cestu.
Hliněná soška z puebla Cochiti v Novém Mexiku, která pochází z roku 1890 a představuje tuto pozici, se podobá jiným ze subsaharské Afriky, raného Řecka - o čemž vypovídá rákosová rohož v v brožuře Knihovny Josepha Campbella Istitutu Pacifica Graduate. Socha je označena jako Bohyně Gaia.
Mezi dřevořezbami indiánů ze severozápadního Tichomoří existuje nádherný příklad pozice Psychopomp na totemovém kůlu Tsimshian, který stojí u vchodu do domu. Postava vyřezaná v této pozici stojí nad otvorem v totemovém kůlu. Ten otvor je přechodem mezi světem živých a mrtvých a šaman v pozici Psychopomp provází duši zemřelého tímto otvorem.
Zvuk vytváří most, lano, tunel či komín, kterým může duše zemřelého vykonat cestu.

Postavte se rovně, s nohama asi 15 cm od sebe, špičky míří rovně a kolena jsou lehce pokrčená. Zvedněte paže a přitiskněte prsty hned u vrcholku uší. Lokty zatlačte co nejvíc do stran a jakmile začne bubnování nebo chřestění, začněte vydávat hlásku ááá, potom můžete již vydávat jakékoli zvuky. Čelist je povolená.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: všelijaké hudební nástroje s keramickými těly - buben, harfa, chřestidla, která budou využita v následující další víceúrovňové aktualizaci - "hojivé cestě po čakrách města".
Tato aktualizace spočívá ve vytvoření artefaktů za účelem posílení jednotlivých energetických centem města (Jin-dřichova Hradce). O lokalizaci jednotlivých center se zasloužil Jaroslav Chvátal, který je našel díky svému mediálnímu daru. Toto specifické putování postupně navštíví všech sedm čaker města, v jejichž místě budou použity odpovídajícím způsobem artefakty k posílení a harmonizaci celého města jako organismu, jako mikrokosmu a makrokosmu zároveň. Máme naše město rádi, je pro nás manifestací kosmického dění a proto se snažíme, aby život v něm byl co nejblíže rovnovážnému stavu.

Pozice Psychopomp je nejvíce podobná působnosti 5. čakry.

Pátou je čakra krční, nazývána je také Višuddhi a říká se jí i komunikační centrum. Tato čakra se nachází mezi krční jamkou a ohryzkem. Je spojena s krční páteří a otevírá se směrem dopředu.

Barva páté čakry je světle modrá, také stříbrná a zelenavě modrá. Element této čakry je éter a smyslová funkce sluch. Symbolem krční čakry je lotos se šestnácti okvětními lístky. Základním principem páté čakry je rezonance s Bytím.

V krční čakře se nachází centrum lidských vyjadřovacích schopností, komunikace a inspirace. Je spojeno s menší vedlejší čakrou týlu, která má sídlo ve vazu a otevírá se dozadu. Tyto dvě čakry bývají někdy považovány za jedinou, protože jsou svými funkcemi úzce spjaty.

Pátá čakra také vytváří velmi důležité spojení spodních čaker s čakrami hlavy. Slouží jako most mezi naším myšlením a cítěním, mezi našimi impulsy a reakcemi na ně. Propojuje zároveň obsahy všech čaker s vnějším světem. Přes krční čakru vyjadřujeme všechno, co v nás žije - smích, pláč, pocity radosti i lásky, stejně jako strachu a vzteku, naše úmysly, přání, myšlenky a názory, naše vnímání vnitřního světa.

Přiřazený element čakry - éter je také nositelem zvuku, mluveného i tvořícího slova. Je to zprostředkovatel informací na všech úrovních. Éter je pojímán jako prostor (Akáša), ve kterém “hustší” elementy rozvíjejí svoji působnost. Nejhlubší poznání nám bude umožněno jen tehdy, když budeme otevření jako nekonečný prostor, jako širé nebe, jehož světle modrá barva je barvou krční čakry.

Pátou čakrou nasloucháme vnitřním hlasům Stvoření. Tudy vnímáme také naše vnitřní hlasy, navazujeme kontakt s naším, uvnitř sídlícím duchem a přijímáme jeho inspiraci.

Na skrytém místě, o kterém každý ve své duši ví, ale málokdo je kdy spatřil, žije stará žena. Tak, jako je tomu ve východoevropských pohádkách, zdá se, že čeká na zbloudilce a tuláky, kdy k ní najdou cestu. Je ostražitá, téměř celá zarostlá, tlustá a vesměs se vyhýbá společnosti. Je stará jako sůva i smíšek. většinou však vydává zvuky podobné spíše zvířecím než lidským. Povídá se, že žije v rozpadajících se granitových kopcích na území indiánů Tarahumara.Říká se také, že je pohřbena u Phoenixu poblíž vřídel. Je prý ji možné spatřit...říká se jí mnoha jmény: La Huesera - Kostra, La Trapera - Vetešnice, La Loba - Vlčí žena. Jedinou prací La Loby je sbírání kostí, Je známo, že sbírá kosti a uchovává hlavně to, co by se mohlo ze světa dočista vytratit. Její jeskyně je přeplněná kostmi veškerých druhů pouštních tvorů: jelena, chřestýše, vrány. Říká se však, že její specialitou jsou vlci. Potuluje se a pročesává montanas - hory a arroyos - vyschlá koryta řek a hledá kosti vlků. Když složí z kostí celou kostru a i ta poslední kost je na své místě a krásná bílá socha tvora leží před ní, posadí se u ohně a přemýšlí, jakou píseň bude zpívat. Jakmile přijde na tu pravou, postaví se nad criaturou (tvorem), pozvedne nad ní ruce a začne zpívat. Tehdy se vlčí žebra a na kostech začne objevovat maso a tvor začne obrůstat srstí. La Loba pokračuje ve zpěvu a tvor se stále více oživuje, ocas se stáčí nahoru, je hustý a silný. La Loba stále zpívá a vlčí tvor začíná dýchat. La Loba zpívá tak mocně, až se chvěje celá poušť. Zpívá a vlk otevírá oči, vyskakuje a odbíhá kaňonem pryč dolů. A potom, jak běží, možná rychlostí běhu nebo díky osvěžení v řece, přímému zásahu slunečních nebo měsíčních paprsků, se najednou vlk promění ve smějící se ženu, která svobodně běží směrem k horizontu. Říká se, že až se budeš toulat pouští a západ slunce se přiblíží a budeš tak trochu ztracená a určitě unavená, pak máš štěstí, protože se možná zalíbíš La Lobě, která ti ukáže něco - něco jako duše.*

obrázky: fotodokumentace z reaktualizační dílny

literatura:

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

*ESTÉS, C. P. Ženy, které běhaly s vlky. Praha: Pragma, 1992. ISBN 80-7205-648-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - iniciace - téma: Řecký mládenec a panna

2008-04-16T12:51:00.000-07:00

Je známo, že Řekové v raném období zhotovovali podobné sochy mužů a žen v této pozici a obětovali je v chrámu v Delfách. Nebyli však první, kdo takové postavy vytvářel. Byli to Egypťané, kteří zanechali postavy v přesně stejných pózách o stovky let dřív, než je převzali Řekové. Tato pozice se vyskytovala se do 5. století před n. l., kdy zůstala jako pozůstatek přechodových rituálů. Zřejmě souvisí s eleusinskými mystérii a návratem Persefony z podsvětí, ale lidé si je spojují především s egyptskými bohy, v dřívějším pojetí spíše duchy. Rituály eleusinských mystérií se často konaly v jeskyních a jejich součástí bylo obětování zvířat, obvykle selat, která byla svržena do propastí, kde se rozkládala a vydávala přitom nezaměnitelný zápach. Tyto iniciační oslavy obvykle zakončovaly rituální koupele v moři. Pozice nám ,dnes stejně jako dříve, zprostředkovává poznání, proč žijeme na tomto světě, Dr. Goreová jako terapeutka zná sílu, která vychází z vyprávění našich příběhů, z pojmenovávání toho, kdo jsme a jaké role hrajeme ve svých životech. duchovní praxi můžeme pozměnit naše vnímání tak, že jsou naše životy uvedeny do kontextu s většími celky, a dávají tím širší význam našim denním zážitkům.

verze pro ženy: stůjte rovně, kolena jsou napnutá, s chodidly blízko u sebe, špičky směřují dopředu. Levou paži přitáhněte blíž k tělu, prsty, které jsou semknuty těsně k sobě, ukazují směrem k zemi. Pravou ruku položte na prsa tak, že dlaň je pod pravým prsem a prsty míří směrem k levému rameni. Narovnejte hlavu, stůjte zpříma a zavřete oči. verze pro muže: stůjte rovně, kolena jsou napnutá a levou nohou lehce vykročte dopředu. Pata levého chodidla je vedle špičky pravé nohy, obě špičky směřují rovně dopředu. Přeneste většinu váhy na levou nohu. Paže nechejte svěšené blízko u těla, lokty jsou napnuté. Mužské sochy jako by držely v každé ruce nějaký předmět. Pro tento účel můžete použít křišťály. Uchopte je tak, že palce spočívají na hřbetech prstů a jejich nehty míří rovnou k zemi. Narovnejte hlavu, stůjte zpříma a zavřete oči.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: origami z mandal (akvarel) - květy a origami ze zlatého papíru - Panny; -doplněné dílčí papírovou instalací a následující další víceúrovňové akrtualizace bylo dosaženo "hojivou cestou po čakrách města".
Tato aktualizace spočívá ve vytvoření artefaktů za účelem posílení jednotlivých energeitických centem města (Jin-dřichova Hradce). O lokalizaci jednotlivých center se zasloužil Jaroslav Chvátal, který je našel díky svému mediálnímu daru. Toto specifické putování postupně navstíví všech sedm čaker města, v jejichž místě budou použity odpovídajícím způsobem artefakty k posílení a harmonizaci celého města jako organismu, jako mikrokosmu a makrokosmu zároveň. Máme naše město rádi, je pro nás manifestací kosmického dění a proto se snažíme, aby život v něm byl co nejblíže rovnovánému stavu.

Velká matka Nun porodila vlastní plodivou silou tři bohy – Cheprera, Re a Atuma, kteří byli jedním a třemi zároveň. Bůh Atum se opět vlastní plodivou silou rozdělil na dvě části, z nichž jedna byla Šov (Bůh světů, prázdno, vzduch) a druhá Tefnut (Vesmír, vlhkost skrývající řád). Ti dva zplodili dvě děti, Geba (Zemi) a Nut (Nebe). Nut porodila čtyři děti - syny Osirida a Sutecha, dcery Isis a Nebthet. Všichni byli sourozenci, nicméně Isis se stala družkou Osiridovou a Nebthet Sutechovou, protože jejich niterné povahy tomu odpovídaly. Osiris byl vládce života a Světlem, Sutech vládce smrti a Tmou. Osiris jako prvorozený převzal vládu po svém otci Gebovi a stal se králem. V Egyptě vládlo Světlo, které nepotřebovalo odpočinku. Bratr Sutech však Osiridovi záviděl, žárlil na něj a začal vymýšlet, jak se zmocnit vlády nad Egyptm. Použil lsti, zabil Osirida a rakev s jeho tělem vrhl do Nilu. V Egyptě převzala vládu Tma. Isis s Nebthet však Osirida našly, oplakaly a ukryly. Sutech skrýš objevil, rozsekal Osirida na Tisíce kousků a roznesl je po celém Egyptě. Isis s Nebthet se ale nevzdaly, našly všechny Osiridovy části a spojily je. Jediné, co chybělo, byl jeho falus. Isis se rozhodla s mrtvým Osiridem počít, aby mu zajistila následovníka, za této situace však nevěděla jak. Požádala boha Re o tajemství Tvoření. Re ho však nechtěl prozradit, ale Isis z něj tajemství vylákala lstí. Změnila se pak na holubici, usedla na mrtvé tělo Osiridovo a motivována velkou láskou počala. Z tohoto spojení se zrodil Horus, kterého Isis před Sutechem ukrývala dokud nedospěl. Když se pak stalo, bojoval se Sutechem o trůn. V boji přišel o jedno oko, Sutechovi probodl varlata. Před soudem devatera bohů vymýšlel Sutech pomluvy, ale Isis statečně čelila a Hora nakonec obhájila. Soud rozhodl spravedlivě a určil, že oko bude Horovi navráceno, Sutechova varlata zůstanou probodnuta, protože to byl on, kdo spor vyvolal. Horus se rozhodl, že navrácené oko věnuje svému otci Osoridovi, a tím ho učinil Pánem podsvětí, Pánem života a smrti, Pánem věčnosti, Pánem řádů, Pánem Horního i Dolního Egypta, Pánem blahobytu, Pánem potravy, jež je zároveň ječmenem, ovšem, žitem o pšenicí, Pánem, který vládne zemskému povrchu i podsvětí, Králem Bohů. Stal se ve shodě Osiridem, Sutechem i Horem zároveň. Tři se stali jedním. Boží soud dále určil, že vítězný Horus převezme vládu otcovu a stane se Sluncem a poražený Sutech měsícem…Boj pokračuje dále – Sutechova dcera Het, kterou Nebthet počne, se stane družkou Hora, protiklady se opět vyvažují. Jejich spojením vznikne bytost Hathor…Jde o proměnlivost, o potenciál, který může být aktivován pouze ženou, která pochopila tajemství Tvoření. A jako žena může zasvětit další Hat. V tu chvíli přechází její síla na všechny ostatní ženy, ať jsou Isis, Nebthet či ženou jakéhokoli jména. Stávají se opět jednou a všemi zároveň. Tato žena je schopna přeměnit odporující energii může na energii vstřícnou a učinit z něj Boha.

Pozice Řecký mládenec a panna je svou působností podobná čakře srdeční. Čtvrtá čakra je v místě částí oltáře kostela „Nanebevzetí pany Marie“ a prostranství před průchodem k radnici.

Anaháta, také nazývaná čakra srdce nebo srdeční centrum. Umístěná je uprostřed prsou ve výši srdce. Otevírá se směrem dopředu.

Barva energie čakry je zelená, také růžová a zlatá. Jako element jí byl přiřazen vzduch a smyslová funkce hmat. Symbolem čtvrté čakry je lotos s dvanácti okvětními lístky. Základním principem srdeční čakry je odevzdanost.

Čakra srdce vytváří střed systému čaker. V ní se spojují tři spodní fyzicko - emoční centra se třemi horními -duchovními. Úloha srdečního centra je sjednocování skrze lásku. Každá touha po vroucím kontaktu, po splynutí, harmonii a lásce se projevuje prostřednictvím čakry srdce. Tyto projevy jsou zřetelné i v opačném případě - smutek, bolest, strach z odloučení, ze ztráty lásky apod.

Ve své očištěné a dokonale otevřené formě je čakra srdce centrem opravdové ničím nepodmíněné lásky. Lásky, která je zde jen kvůli sobě samé, kterou není možné “mít” nebo “ztratit”. Ve spojení s horními čakrami se stává tato láska Bhakti, tj. láskou boží. Vede k poznání boží přítomnosti v celém stvoření, ke splynutí s nejvnitřnějším jádrem, srdcem všeho v Universu.

Každým záporem vytváříme oddělenost a negativitu. Pozitivní láskyplné “ano” naproti tomu vytváří vibrace, ve kterých se negativní formy projevu a negativní pocity nemohou udržet a mizí. (Trpíme-li nějakou bolestí nebo nemocí, můžeme pozorovat, že láskyplnou pozorností k nemocnému orgánu nebo části těla se může uzdravení značně urychlit. Vyzkoušejte si to někdy.)

Prostřednictvím čakry srdce disponujeme velkým potenciálem transformace a uzdravování. A to jak pro nás samotné, tak i pro ostatní. Centrum srdce vyzařuje velmi silně. Otevřená čakra srdce má na ostatní spontánně uzdravující a proměňující účinek. (Při vědomém uzdravování spolupůsobí také čakra čela.)

Čakra srdce vyzařuje v zelené, růžové a někdy také ve zlaté barvě. Zelená je barva uzdravení, harmonie a sympatie. Když člověk vidící auru spatří u někoho v oblasti čakry srdce čistou jasnou zelenou barvu, je to pro něj důkaz výrazných léčitelských schopností dotyčného člověka. Zlatá, prorůžovělá aura označuje člověka, který žije v čisté, oddané lásce k božství.

Srdeční čakra je často nazývána branou do duše, protože není jen sídlem nejhlubších a nejživotnějších pocitů lásky. Pomocí ní se také můžeme spojit s univerzální částí naší duše.

Obrazová příloha: fotodokumentace z dílny

Michaela Mach: Panna a srdce, komb. technika na plátně, 90x60cm, 2008

Literatura: GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

HAICH, E. Zasvěcení. Praha: Aquamarin, 1994. ISBN 80- 901922-5-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - proměna - téma: La Tolita

2008-03-14T05:39:00.000-07:00

Tato pozice pochází z červeně glazované sošky s půvabnou tváří, která byla nalezena v publikaci o ekvádorské keramice - odkaz ve zkratce uvádí, že pochází z kultury La Tolita, datované mezi rokem 300 před n. l. až 800 n. l. Dnes ostrov La Tolita leží na severním konci pobřeží Ekvádoru. Jedná se o mužskou postavu s zajímavou soškou. Lidé,kteří tuto pozici praktikovali, hovoří o příjemných pocitech a radostných zážitcích. Často putuje více lidí společně. Časté jsou vizualizace žluté barvy, letmé pohledy, pocit letu je běžný. Pozice je pomocníkem při nastolení změn v postojích, vyplývajících z pocitu být někým jiným. Někteří zažili pocit sebepřijetí - "nezměnila jsem se v něco, čím jsem nebyla, změnila jsem se v to, co skutečně jsem."
Sedněte si na podlahu s nohama do kříže, pravou nohu na levé. Dlaň pravé ruky položte na pravé koleno a paži držte od těla. Levou paži napněte a ohněte v lokti. Sevřete levou ruku v pěst a položte na levé koleno. Lehce se nakloňte dopředu, ale hlavu držte zdviženou, tváří nahoru. Jazyk vysuňte mezi rty. Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: objektové umění - papírová instalace navazující na harmonizační dílnu. Další víceúrovňové aktualizace bylo dosaženo "hojivou cestou po čakrách města".
Tato aktualizace spočívá ve vytvoření artefaktů za účelem posílení jednotlivých energetických centem města (Jin-dřichova Hradce). O lokalizaci jednotlivých center se zasloužil Jaroslav Chvátal, který je našel díky svému mediálnímu daru. Toto specifické putování postupně navštíví všech sedm čaker města, v jejichž místě budou použity odpovídajícím způsobem artefakty k posílení a harmonizaci celého města jako organismu, jako mikrokosmu a makrokosmu zároveň. Máme naše město rádi, je pro nás manifestací kosmického dění a proto se snažíme, aby život v něm byl co nejblíže rovnovážnému stavu.

Pozice La Tolita je svým nastavením velmi podobná působení třetí čakry. Je prozářená a radostná. Je centrem přání a prožívání své i jiných bytostí.Třetí čakra je v místě kašny na 3. nádvoří Jindřichohradeckého zámku před Rondelem.

Třetí čakrou je Manipura, čakra solar - plexu. Tato čakra se nachází přibližně dva prsty nad pupkem a otevírá se směrem dopředu.Barva třetí čakry je žlutá až zlatožlutá. Element třetí čakry je oheň a smyslová funkce zrak. Symbolem čakry solar - plexu je lotosový květ s deseti okvětními lístky.Základním principem třetí čakry je utváření bytí. Je centrem, kterým přijímáme sluneční energii a která kromě jiného vyživuje éterické vibrační pole a tím dodává vitalitu také tělu fyzickému. Třetí čakrou vstupujeme do aktivního vztahu ke světským věcem a k ostatním lidem. Je to oblast, ze které vychází z našeho těla emoční energie. Odtud jsou řízeny naše mezilidské vztahy, sympatie a antipatie, stejně jako schopnost trvalých citových vazeb.
Pro obyčejného člověka je třetí čakra sídlem osobnosti. Je místem, kde nachází svoji společenskou identifikaci a hledá její potvrzení svojí silou, vůlí k výkonu, snahou pomoci nebo i přizpůsobení se společenským normám.
Důležitým úkolem třetí čakry je také očišťovat tendence a přání dvou spodních čaker, vědomě řídit a využívat jejich tvořivé energie, manifestovat duchovní kvalitu vyšších čaker v materiálním světě a dosahovat tak na všech úrovních co největšího naplnění v životě. Čakra solar - plexu je v přímém spojení s astrálním vibračním polem, nazývaném také polem “přání” nebo “žádosti”. Vitální hnací síly, přání a pocity nižších čaker jsou zde analyzovány, “stráveny” a transformovány do vyšších energií, aby pak byly s energiemi vyšších čaker použity k vědomému formování našeho života.
Kladný postoj k životu a smysluplná integrace pocitů, přání i našich životních zkušeností vedou k tomu, že se třetí čakra uvolní a otevře, čímž světlo v nás nabývá na síle a prosvětluje náš život a celý náš svět. Naše celkové naladění je velmi závislé na tom, kolik je v nás světla. Když je naše třetí čakra otevřená, cítíme se svěže, radostně a vnitřně naplněni. Naproti tomu je-li tato čakra zablokována nebo narušena, je naše nálada nevyrovnaná a pochmurná. Tento pocit promítáme pokaždé také do okolního světa, takže celý náš život se zdá buď jasný nebo temný. Množství světla v nás určuje jasnost našeho nahlížení a kvalitu naší práce.
S přibývající integrací a vnitřní zralostí se postupně proměňuje žluté světlo intelektuálního porozumění ve třetí čakře ve zlaté světlo moudrosti a hloubky.
Čakrou solar - plexu vnímáme také přímo vibrace ostatních lidí a odpovídajícím způsobem na ně reagujeme. Jsme-li konfrontováni s negativními vibracemi, cítíme v místě třetí čakry hrozící nebezpečí - čakra se bezděčně stáhne, což je její přechodný obranný mechanismus. Nestává se to však v případě, že světlo v nás je tak silné, že svým vyzařováním vytváří kolem našeho těla ochranný obal.

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z reaktualizační dílny.

Literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - duchovní cesty - téma: Maltská kněžka

2008-03-13T14:20:00.000-07:00

Asi před 5 tisíci lety vyhloubili lidé žijící na ostrově Malta ve Středozemním moři do skály podzemní chrám, který je dnes nazýván Hypogeum. Uvnitř chrámu byly nalezeny sošky v pozici Maltská kněžka, obklopené hromadou koster. Dr. Goodmanová uvažuje o tom, šamanky na Maltě následovaly tradici Burjatů ze Střední Asie. Když někdo zemře, burjatský šaman doprovází duši zemřelého na cestě po světě, ve kterém on či ona žili a nyní se ho chystají opustit. Tímto způsobem si lidská duše může připomenout krásu domova v tomto životě. Potom je duše zavedena ke vchodu do Říše mrtvých, aby opustila tento svět a přešla do nového domova napříč Světem středu. Zkušenost létání je u této pozice běžná. Je to pozice ve stoje. Postavte se rovně s nohama lehce od sebe, špičky míří rovně dopředu. Paži pravé ruky s nataženým loktem džte pevně u těla. Levou paži přitisknněte k tělu, loket ohěte do 90stupňového úhlu, dlaň položte do výše pasu. Narovnejte hlavu a zavřete oči.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: instalace - objekt z dřevěné bedýnky, kolorovaný akrylovou barvou a doplněný dílčí papírovou či textilní instalací - další víceúrovňové akrtualizace bylo dosaženo "hojivou cestou po čakrách města".
Tato aktualizace spočívá ve vytvoření artefaktů za účelem posílení jednotlivých energeitických centem města (Jin-dřichova Hradce). O lokalizaci jednotlivých center se zasloužil Jaroslav Chvátal, který je našel díky svému mediálnímu daru. Toto specifické putování postupně navstíví všech sedm čaker města, v jejichž místě budou použity odpovídajícím způsobem artefakty k posílení a harmonizaci celého města jako organismu, jako mikrokosmu a makrokosmu zároveň. Máme naše město rádi, je pro nás manifestací kosmického dění a proto se snažíme, aby život v něm byl co nejblíže rovnovánému stavu.

Pozice Maltská kněžka se svým nastavením podobná působnosti druhé čakry, obzvláště ve vztahu k domovu, k blízkým lidem, rodině. Loučení předcházející odchodu je prodchnuto silnými emocemi.

Druhá čakra se ve východních naukách nazývá Svadhisthana. Můžeme ji však také nazývat čakrou sakrální nebo centrum kříže.Nachází se nad pohlavními orgány a je spojena s křížovou kostí a otvírá se směrem dopředu.Barva druhé čakry je oranžová a je jí přiřazen element voda. Smyslová funkce pro druhou čakru je chuť. Symbolem čakry je lotos se šesti okvětními lístky.Druhá čakra je centrem původních, nefiltrovaných emocí, sexuální energie a tvořivých sil. Prostřednictvím této čakry máme přístup k oplodňujícím a vstřícným energiím, které pronikají celou přírodou. Tato čakra je často považována za sídlo Šakti, ženského aspektu Boha, ve formě tvořící rodicí síly.Rozhodujícím způsobem ovlivňuje druhá čakra mezilidské vztahy, obzvlášť k druhému pohlaví. Do její působnosti patří rozmanité hry erotiky stejně jako vzdávání se ohraničeného ega a zážitek větší jednoty v sexuálním spojení.

V první části dílny jsme z dřevěných bedem od zeleniny vytovřili objekty, které budou schopné plout na vodě, jelikož druhá čakra Jindřichova Hradce se nachází v rohu zahrady, v místě, kde začíná náhon z Malého Vajgara do vodní elektrárny. Destrukcí a následným přeskupením vznikly objekty vyvazované provázky a dolněné papírovými či textilními zpodobeními maltské kněžky a lotosového květu se šesti okvětními lístky. Při tvořivém procesu se vyvynuly dva prototypy - jeden plující objekt, který byl spuštěn na vodu, a druhá mini svatyně posloužila zapálení oranžové svíčky na místě energetického bodu.

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny

Literatura:

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Výtvarná dílny reaktualizující mýtus -iniciace -Dáma z Thesálie

2008-02-20T13:03:00.000-08:00

Maria Gimbutasová tuto mohutnou postavu uvedla ve své archeologické studii postav bohyň z předpatriarchální Evropy. Byla nalezena v oblasti, kdysi známé jako Thesálie, nynější Řecko, a pochází z období asi 6 tisíc let před n. l. Můžeme ji označit za pozici transu, protože je to socha nahé ženy v ptačí masce. V neolitické kultuře Sesklo, ve které vznikla, byl ženský princip spojován se sluncem a ženy na sebe braly podoby ptáků. Mužský náležel Měsíci a muži na sebe přejímali podobu koní. Anropologické výzkumy zjistily, že pozice je vztupní branou k tomu, abychom se staly svědky stvoření Země a procítily ženskou dělohu, která neustálým zdrojem tohoto tvoření. Tato pozice je a byla užívána, když je čas připomenout si Zemi jako vnímající bytost, která po tisíciletí prochází svými vlastními iniciacemi. Tato pozice dokáže přenost do doby, kdy Měsíci sloužili muži a koně byli "dětmi Měsíce" a nosili deště.

Sedněme si na podlahu, pokrčme kolena a vytočme nohy do prava. Chodidla by měla zůstat uvolněná, nesnažme se napínat špičky. Lev chodidlo zasuňte pod pravé koleno. V této pozi ci zpočívá váha těla především na levé hýždi. Napněte levou paži a položte ji n alevé koleno a prsty směřují asi 30 cm od středu vašeho těla. Pravá paže je víc uvolněná, prsty na koleni směřují do stejného bodu. V7táhněte krk a hlavu otočte tak, abyste se mohli podívat přes pravé rameno. Váha těla je přesunutá na pravou stranu těla.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: soška z nevypálené hlíny polochromovaná červeou temperou - další víceúrovňové akrtualizace bylo dosaženo "hojivou cestou po čakrách města".
Tato aktualizace spočívá ve vytvoření artefaktů za účelem posílení jednotlivých energeitických centem města (Jin-dřichova Hradce). O lokalizaci jednotlivých center se zasloužil Jaroslav Chvátal, který je našel díky svému mediálnímu daru. Toto specifické putování postupně navstíví všech sedm čaker města, v jejichž místě budou použity odpovídajícím způsobem artefakty k posílení a harmonizaci celého města jako organismu, jako mikrokosmu a makrokosmu zároveň. Máme naše město rádi, je pro nás manifestací kosmického dění a proto se snažíme, aby život v něm byl co nejblíže rovnovánému stavu.

Pozice Dáma z Thesálie je svým nastavením velice blízké funkci 1. čakry.První čakrou je Muladhara, která je také nazývaná čakrou kořene nebo základní čakrou. Na lidském těle se nachází se mezi řití a pohlavními orgány. Je spojena s kostrčí a otevírá se směrem dolů. Aktivní čakra svítí ohnivě červeně. První čakře je přiřazen element Země a smyslová funkce čich. Symbolizuje ji lotos se čtyřmi okvětními lístky.

Základní čakra spojuje člověka s fyzickým světem. Převádí kosmické energie na tělesně pozemskou rovinu. Zároveň proudí první čakrou energie Země do celého systému energií. Přes tuto čakru máme kontakt s “duchem Matky Země”, zažíváme její sílu, lásku a trpělivost.
Do působnosti první čakry patří všechny základní individuální i všeobecné požadavky života jako takového pro přežití na této planetě. Je-li tato čakra otevřená, pak mezi její “dary” patří pozitivní “ano” k životu na Zemi, k fyzické existenci a připravenost působit v harmonii se silami Země a učit se od nich.
Do oblasti působení první čakry patří také budování existence, materiální zabezpečení a zachování vlastního druhu založením rodiny, stejně jako sexualita - tělesná funkce a prostředek k plození dětí.
První čakra tvoří životně důležitý základ a pramen vitální síly pro vyšší čakry. Tudy jsme napojeni na nevyčerpatelný reservoár sil energie kundaliní a zde také začínají tři hlavní kanály energie - Sušumna, Ida a Pingala. První - základní čakra je centrem našeho oběhového systému energií. Navíc je sídlem kolektivního podvědomí, jehož nahromaděné vědění nám zpřístupňuje.
První čakra by měla být v rovnováze s čakrou sedmou, abychom si udrželi svou vnitřní stabilitu.

V první části dílny jsme vyrobily artefakty - 1. skupina vytvořila lotosový květ se čtyřmi okvětními plátky a 2. skupina vytvořila sošku v pozic Dáma z Thesálie, artefakty jsem polychromovali ohnivěčervenou temperou a spoelčně donesli na místo 1. kořenové čakry města. Ta se nachází "na parkánu" v jeho druhé části na pravo, rýčem jsme vyhloubily otvor do Země a vložili do něj sošku umístěnou na lotosu, pak jsem otvor zahrabali. Spontánně vznikla menší mohyla z kamínků a hlemýždích ulit. Nakonec jsme zapáli červenou svíčku. Reakce ze strany dětí byla maximálně pozitvní.

Obrazová příloha:

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z reaktualizační dílny

Literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - proměna: jaguár

2008-02-15T11:19:00.000-08:00

Postava Teovaného jaguára je z knihy o Olmécích, pěstitelých, kterří žili tam, kde se nyní rozkládají Mexiko a Guatemala. Pochází z období mezi lety 1400 a 400 n. l. Na jedné stránce knihy je keramická soška klečícího muže, jehož hlavu zdobí tetování, které charakterizuje tuto pozici. O několi stran dál, v textu, který se vztahuje k předchozí postavě, je zobrazena jiná ve stejné pozici, ale na hlavě má masku jaguára se stejnám tetováním.
Psychoterapeut Jan Price, který má velké zkušenosti s extatickým tranzem, popsal proměnu jako základní empatii nutnou ke konečnému vyléčení. Bez přispění bytosti schopné přenost se do alternativních perspektiv sebe sama nejsme schopni pocítit nerovnováhu v nás samých, v jiných druzích tvorů, které s námi sdílejí tuto planetu, a v samotné Zemi.
Může se jednat o léčení potrhaných vzorců energie nebo změn ve fyzickém těle.

Klekněte si na podlahu a roztáhněte nohy, tak aby stehna vytvoiřla písmeno V. Možná bude pohodlnější překřížit palec levé nohy přes palec pravé, jak to dalají Japonci, když zaujímají svou tradiční pozic v kleče. Pokrčte kolena tak, že se vaše hýždě spočívají na patách. Lehce se v pase předkloňte. Sevřete ruce, jako by měly držet svíčku. Levou ruku sevřenou v pěst položte dlaní dolů na levé koleno. Pravou ruku na pravé a skloňte ji tak, jakoby svíčka v této ruce byla ve čtyřicetipětistupňovém úhlu od vašeho kolena. Lokty nechejte uvolněné a lehce ohněte ruce. Narovnejte hlavu a zavřete oči.

Reaktualizační technika zobraze/zhmotnění: keramická maska zdobená vrypy.

Obrazová příloha:
fotodokumentace z reaktualizační dílny.
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - iniciace - téma: Venuše z Laussel

2008-02-08T05:44:00.000-08:00

Venuše z Laussel byla u řeky Dordogne poblíž Bordeaux v jižní Francii vyryta do zdí jeskyně asi před 25 tisíci lety. V pravé ruce drží zubří roh, na kterém je 12 zářezů. Paži má zdviženou v lokti tak, že předloktí svírá 37stupňový úhel s nadloktím. Tato pozice zprostředkovává zasvěcení do smrti a pokračování v nové životě. Napjaté prsty levé ruky míři k pupku, do středu, který pojí k Matce - Gaie. Zubří rok by podlo mne mohl být klidně metaforicky vyjádřené žebro...dříve než bylo "žebrem" a nebo se také může jednat o měsíc, který archetyp žensktví doprovází od nepaměti.

Jedná se o pozici ve stoje, kdy jsou nohy těsně u sebe, kolena napnutá, špičky chodidel míří dopředu. Pravá ruka svírá srpkovitě tvarovaná zubří roh (náhrada může být vystřižena i z papíru). Prsty pravé ruky jsou těsně u sebe, srpek je držen mezi prsty a palcem, prsty jsou dopředu. Pravá paže je pokčena v lokti a přitisknuta k tělu, srpek je v úrovni ramene. Úhel mezi nadloktím a předloktím je v 37stupňovém úhlu. Levou paži držme u těla a dlaň položme na břicho v místě nad pupkem tak, že první dva prsty míří k pupku. Prsty roztáhněme. Tvář otočme doleva a zavřeme oči.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: skupinová malba akryláty a pastou na velký formát.

Obrazová příloha:
fotodokumentace z dílny
obrázek venuše in GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Literatura:

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - proměna - téma: Jama-Coaque

2008-01-04T10:58:00.000-08:00

Tato pozice pochází z mistrně zdobené sošky, která je na obálce německé knihy Ecuador: Gold und Terrakotten. Tato figurka muže má kolem krku těžký náhrdelník a na něm zavěšen medailon, také na uších má náušnice, ozdobu v nose a na bradě. Jeho pozice se podobá pozicím Machalilla a Muž z Cuaoutla.
Jama je malé tržní městečko na severu centrálního pobřeží Ekvádoru. Slovo Cuaque se vztahuje ke kultuře, které se tady dařilo před několika staletími, ale o této skupině lidí neexistuje žádná konkrétní informace. Jediné co zbylo je extatická pozice, která často navozuje pocity spojení s tělem matky Země a znalost velmi hluboké a starodávné moudrosti, jakoby pozice zprostředkovávala elektromagnetickou rezonanci mezi vibracemi jádra a vlastním tělesným elektromagnetismem.

Sedněme si na podlahu s nohama nataženýma před sebou, mezi nohama je vzdálenost zhruba 30 cm. Pokrčme kolena a přitáhněme si je blíž k tělu, země se dotýkají pouze paty a chodidla svírají s holení pravý úhel. Dlaň pravé ruky leží na pravém koleni a semknuté prsty levé ruky leží na koleni levém. Paže jsou uvolněné a těsně u těla. Záda jsou rovná, jazyk lehce vystrčený mezi rty.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: (šperky) ze samotvrdnoucí terakotové hmoty.
Za starých časů, kdy ještě nebe bylo nízko a skoro se dotýkalo pralesních velikánů, kde se vzali, tu se vzali hladoví jaguáři a všechno živé sežrali na posezení.Nejvíc se jich tenkrát báli Indiáni a ti také přemýšleli, jak se před nimi zachránit; neminul totiž den, aby se někdo z nich nestal vítanou pochoutkou těch skvrnitých loupežníků.

Nezbylo nic jiného než vzít nohy na ramena — ale kam, když za každým stromem svítily lačné jaguáři oči!
Teprve starý kouzelník dostal spásný nápad. Vzal svůj luk, střelil šíp do nízkého mraku, po něm druhý, třetí ... a za chvíli vznikl ze šípů pevný žebřík, sahající až k zemi.
Indiáni se honem seběhli kolem, a jak nejrychleji mohli, šplhali po žebříku na oblohu, poslední starý kouzelník
Samozřejmě že jaguáři prskali zlobou, když zpozorovali, že jim nejmilejší kořist uniká. A hned zkoušeli, zda by se za lidmi nedostali.
Valné jim to nešlo — šípy byly hladké a tvrdé; ani ostré drápy jaguára se do nich nezaryly.
Indiáni měli tedy vyhráno a jen se pohodlně z výšky dívali, co jejich nepřátelé podniknou.
Jaguárům se dlouho od žebříku nechtělo. Chodili dokolečka s jazykem vyplazeným, a poněvadž se zatím všechna zvířata, která lovili, rozutekla do bezpečí, hubli a hubli.
Není proto divu, že jich hladem brzy hodně pošlo, a nebýt jejich náčelníka, snad by takhle zahynuli do jednoho.
Náčelník totiž řekl:
„Indiáni se nám vysmívají už ted' a za krátký čas ztratíme i tu poslední špetku síly, mrštnosti i rychlosti, která nám ještě zbyla. Pojd'me, bratři, jinam, dokud můžeme..."
A byla to opravdu veselá podívaná, ale především si lidé oddechli, když ti krvežíznivci schlíple odcházeli.
Druhého dne se pak vrátili z nebe do své vesnice a jen starému kouzelníkovi vrtalo hlavou, co udělat se žebříkem.
Indiáni už ho potřebovat nebudou, jejich domov je tady, v pralese. A přece je takové věci škoda ...
Nato bleskl čaroději hlavou nápad:
Chytil poslední šíp oběma rukama a tak dlouho celým žebříkem cloumal, až se s rachotem skácel na zem.
Ale nerozbil se, nemyslete. Tam, kde dopadl, začaly rychle vyrůstat pružné pevné
šlahouny, zachytily se nejbližšího stromu a zase dalšího, ovíjely se kolem kmene, přeskakovaly z větve na větev, až jich byl plný prales.
Kouzelník byl spokojený. Proměnil nebeský žebřík v liány, aby se na nich mohli dospělí lidé přenášet přes nebezpečné bažiny nebo z nich plést pevné sítě. Ani však netušil, že pro děti i pro opice vykouzlil tu nejmilejší a nejvyhledávanější houpačku.1)

Odkud přicházíš,

potomku černého jaguára?

Vyživuješ zemi

mlékem svým prsů.

Touto čestou kráčíš.

Jde za ním,

jaguár ho volá,

z hlouby velikého lesa,

přichází a řve.

Přichází za ním,

jaguár je již krotký,

moje tinguna rovněž,

odchází za ním.2)

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
Ivana Lomová: Tam II., litografie
záznam z osobního extatického transu
Michaela Mach. Reflexe vize z transriutálního extatické transu v grafickém listu

Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
1)HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.
2)VITEBSKY, P. Svět šamanů. Praha: Práh, 1996. ISBN 80-7176-303-9

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - duchovní cesty - téma: Jihoamerický dolní svět

2008-01-04T04:10:00.000-08:00

Dolní svět můžeme navštívit skrze jeskyni, květinu, vulvu, dutý strom, schodiště, tunel, tobogán, propust, světelnou spirálu nebo tak, že se zavrtáme do země. U vchodu může dojít k turbulenci - vířící energie, mlhy nebo vody - kterou musíme projít, abychom se vydali na cestu do Dolního světa. Lidé často během transu pociťují chlad. Michael Harner o této pozici hovoří se své knize Šamanova cesta, mimo jiné uvádí, že tyto praktiky přejal od ekvádorských Jívarů.

Lehněme si na záda, pravá paže spočívá přirozeně volně vedle těla. Hřbet levé ruky položíme doprostřed čela - paže jakoby chrání oči před světlem, které svítí od temene vaší hlavy. Oči jsou zavřené.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: keramický vysoký
reliéf.

O jižním kříži a stříbru na vodě

Odedávna září na obloze hvězdy Jižního kříže, aby podle nich řídily lodě za nocí svůj běh. Nikdo však neví, že právě tak dlouho rozkvétá ve dne veliká krásná květina; její lístky jsou na okrajích stříbrné a ke středu narůžovělé jako červánky za večera, když se květ uzavírá.
Indiáni nazývají rostlinu Irupé — Stříbro na vodě, a vyprávějí si, jak se stalo, že se objevila:
Na břehu široké řeky, právě tam, kde se vlévala do moře, sídlil indiánský kmen. Voda tu byla nehluboká a dávala každému hojně ryb. Jen jedinému místu se lidé vyhýbali, neboť tady, hluboko pod hladinou, měla své sídlo v jeskyni zlá čarodějnice Gentsera, a kdo se jí dostal do spárů, nikdy už se nevrátil.
Ve vesnici žila krásná dívka Morotí. Byla jedinou náčelníkovou dcerou, proto vyhověl otec každému jejímu rozmaru.
Tak Morotí vyrůstala, a když dospěla, začali se o ni ucházet mládenci z blízkého i dalekého okolí, aby si některého z nich vybrala za muže.
Brzy však přišli na to, že dívka si tropí z každého jen legraci. Dvořili se tedy raději jiným, upřímnějším; pouze Pitá vytrval a udělal by pro náčelníkovu dceru, co jí na očích viděl. Dívka se zasmála, svolala družky i mládence z vesnice a rozhlásila:,
„Pitá tvrdí, že splní každý můj úkol.
Všichni se vzrušeně dohadovali, co má Morotí na mysli, ale ta už je vedla ke břehu, kde se široká řeka vlévala do moře a kde žila v jeskyni čarodějnice Gentsera.
Právě nad tím místem se Morotí zastavila. V mžiku stáhla z ruky zlatý náramek a hodila ho do vody se slovy:
„Přines mi ho zpátky, Pitá, ať poznám, jestli se jen nevychloubáš!"
Než stačil mladíka někdo zadržet, skočil do hlubiny a hladina se nad ním zavřela.
„Uvidíme, přemůže-li Gentseru," smála se Morotí, ale brzy jí úsměv pohasl
na rtech. Pitá zůstával pod vodou, vlekly se chvíle, přešly hodiny, začalo se stmívat.
Chlapci i dívky se vraceli smutně domů, jen náčelníkova dcera stále čekala na břehu. Teprve nyní poznala, jak ji měl Pitá rád, a hořce se rozplakala. Její slzy padaly tiše do vody a jako stříbrné ohníčky ji prosvěcovaly.
Bylo vidět hloub a hloub, až Morotí spatřila na dně velikou jeskyni. Tam seděl Pitá a
vztahoval k ní bezmocně ruce, nebol byl připoutaný skále.
Jako temný stín tančila kolem něho čarodějnice.
„Vysvobodím tě, můj milý, neboj se!" vykřikla Morotí a skočila mládenci
do náruče. Na vodě zůstaly jen její slzy.
Když se Morotí nevracela domů a náčelník zvěděl, co se přihodilo, přišel ráno na břeh. Po dívce nebylo nikde ani stopy, na vodě však rozkvétaly stříbrné květy, které tu nikdy předtím neviděl.
Očarován jejich krásou, nemohl od nich náčelník odtrhnout oči, až se za ním ozval tichý hlas:„Pitá i Morotí žijí pod vodou a z jejich lásky rozkvetla přes noc Irupé, náčelníku."
Byl to starý šaman z vesnice, který promluvil. Zlehka pak položil náčelníkovi ruku na rameno a pokračoval:
„Gentsera je oba vězní ve své jeskyni a nikdy je po dobrém zpátky nepustí." „Budu s ní bojovat!" vykřikl náčelník, ale stařec zavrtěl hlavou.
„Nic to nebude platné, i ty zůstaneš pod vodou. Nedáš-li jinak, poradím ti. Mnoho a mnoho sluncí odtud je v moři malý ostrůvek. Tam Gentsera někdy odpočívá a tam můžeš s ní bojovat, protože na suchu není její síla větší než síla Indiána."
Náčelník vyslechl šamanovu řeč a řekl:
„Rád se tam vypravím. Porad' mi však — kterým směrem ostrůvek najdu?"
„Popluješ tam, kde slunce zapadá, a přemůžeš-li mořské viny, měj na paměti, čarodějnice má s sebou kopí z velrybí kosti, kterým tě bude chtít usmrtit. Dám ti podobné, aby ses ubránil.”
Náčelník starci poděkoval, a když od něho dostal slíbené kopí, vyplul.
Vlny pohazovaly jeho loďkou jako skořápkou, ale on přesto neúnavně mířil k západu.
Potom, bylo to za hluboké noci, přirazila loďka k ostrůvku. Náčelník vyskočil s kopím v ruce na břeh a hned se ozval skřehotavý hlas:
„Čekám na tebe, Takú, a už se těším, že i tebe uvězním ve své jeskyni navždy!"
V té chvíli se ve tmě zablesklo a náčelník uviděl, jak na něho letí dlouhé bílé kopí. Hbitě nastavil svou zbraň, ale náraz byl tak prudký, že mu vypadla z ruky. Obě kopí však uchvátila jakási neviditelná síla a unášela je vysoko, vysoko na noční nebe.
To Takú už nespatřil, poněvadž se na něho Gentsera s křikem vrhla. Celou noc spolu zápasili na život a na smrt, oběma ubývalo sil, a když přešel další den, zahynuli v tom nelítostném boji čarodějnice i statečný náčelník ...
Právě v té chvíli přišel starý kouzelník k místu, kde měla Gentsera svou jeskyni. Voda byla tichá, ale sotva se uzavřely květy Irupé, že vypadaly opět jako slzy, vzedmula se jediná vysoká vlna. Dopadla až k starcovým nohám, a než stačil uskočit, spatřil, jak u ní vstávají Morotí i Pitá, běží k němu a radostně jej objímají.
„Kdo nás vysvobodil?" zeptala se Morotí, šťastná a ještě krásnější než předtím. „Asi tvůj otec, statečný Takú." A stařec vyprávělo tom, jak právě před rokem náčelník odplul za Gentserou.
„Co se stalo pak?" chtěl vědět Pitá, kouzelník však pokrčil rameny. „Sám dobře nevím, ale pohleďte, co říkají hvězdy: Přímo nad námi svítí na obloze zkřížená kopí. To delší.patřilo Gentseře, kratší náčelníkovi. Boj byl tak lítý, že se obě dostala až na oblohu. A poněvadž jste se vrátili, usuzuji, že náčelník čarodějnici přemohl ..."

To je tedy konec vyprávění o Jižním kříži, kterému Indiáni na pobřeží říkají Zkřížená kopí, i o krásné květině Irupé.1)

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
Ivana Lomová: Tam II., litografie
záznam z osobního extatického transu
Michaela Mach. Reflexe vize z transrituálního extatického transu v grafickém listu

Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1) HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - iniciace - téma: Opeřený had

2008-01-04T02:20:00.000-08:00

Šest tisíc let stará postava v této pozici byla nalezena ve střední Jugoslávii, měla na sobě ptačí masku. Na její hrudi byl vyryt piktogram, písmeno "V" rozpůlené ve středu čárou, elegantně popisující zážitek pádu do posvátného místa a poté vzestup do nového života.
Další příklady pozice Opeřený had byly nalezen mezi sibiřskými petroglyfy pocházejícími z roku 5000 let př. n. l. Na hliněných soškách z předkolumbovských pohřebních nalezišť ve východním Peru a na měděných vykrajovánkách z údolí Gangy, které jsou staré 2500 let. Jedním jejím zpodobněním byla kresba publikována švýcarským antropologem Gerhardem Baerem, který požádal šamana z kmene Matsigenka ve východním Peru, aby nakreslil obrázky míst a bytostí, se kterými se setkal během svých duchovních cest. Jedna ze tří bytostí, které nakreslil, stála v příslušné pozici a měla jaguáří vousy, které označovaly její duchovní postavení.
Sama postava velkého Opeřeného hada se v transu předvádí v různých podobách. Může být hadem, drakem, stonožkou nebo velkým tvorem podobajícím se hadovi, která připomíná Obrovské červy z románu Duna Franka Herberta. Může se také ukázat v podobě zákrut nebo spirál, které charakterizující její vlnící se tělo.
Tuto pozici lze vystopovat až k lovcům-sběračům, mezi nimi že je občas šamanovým úkolem sestoupit do jeskyně, která je lůnem země, aby tam na jejích stěnách zobrazil podobizny zvířat. Tímto způsobem mohou být z kreseb zvířat vyňaty duchovní podstaty zvířat a vyneseny ven na světlo, kde pomáhají propagovat Matku Zemi.
Opeřený had je bytost s ženskou energií a v její společností lidé často zažívají zasvěcení, proto se pozice používala v psychodramatu.

V této pozici stojíme rovně s chodidly od sebe 15 cm a špičkami nasměrovanými dopředu. Kolena jsou lehce pokrčená. Sevřené ruce položme do pasu do stranách těla, tak že prsty v sevření směřují nahoru a trupu se dotýká hřbet ruky. Ramena jsou rovná, hlava vzpřímená a oči zavřené.

Reaktualizační technika ztvárnění/zhmotnění: malba tuší a temperou na vrstvené kartony, protrhávání vrstev.

Putování do země Anávak

Quetzalkoatl miloval lidi, které stvořil, a proto jim jednoho dne řekl: „Odvedu vás do země, kde najdete svůj pravý domov — do země Anávak. Zítra buďte připraveni na cestu."
A když onoho rána před úsvitem čekaly celé zástupy na další Quetzalkoatlův pokyn, začala náhle padat jitřenka k zemi jako hvězdný drahokam. Ale nespadla; přinesla jen sebou podivné, přepodivné zvíře, které mělo hadí tělo i hlavu, jemuž však k letu sloužila ohromná ptačí křídla.
Potom se nebe rozhořelo červánky. Opeřený had se nehnutě zastavil nad zástupem a Indiáni ho poznali:
„To je sám Quetzalkoatl, pojďme za ním!"
Tak začalo to dlouhé putování do země Anávak.
Přes divoké řeky a neprostupné pralesy šli všichni za Opeřeným hadem, přes
kde hasili svou žízeň krůpějemi vláhy, kterou jim daly kaktusy. Až se dostali do údolí, kde se jako prsten třpytilo jezero, a pod hladinu toho jezera Opeřený had vklouzl.
Indiáni stáli nerozhodně na břehu. Mají snad také skončit ve vinách? Ale ne — už se vody rozestupují a Quetzalkoati k nim přichází ve své lidské podobě, jak ho znali odjakživa.
Jste na místě," řekl prostě. „Tady si postavíte nové domovy a zde také budu od této chvíle s vámi žít i já ..."1)

Znovu letí Opeřený had nad vodami za sluncem, které mu ukazuje cestu. Kolik dní, kolik nocí brázdí jeho perutě oblohou, kolikrát se rozsvěcuje jeho tělo barvami svítání a soumraků? Nikdo neví,

tak starý je svět. A slunce přivádí pohádkového hada do pralesné džungle, kde se vzduch jako motýl tetelivě proplétá tisícem větví, větviček, úponkú; kde chrčivě oddychuje močál, křičí opice, papoušci, kde od kvetu stěží rozeznáš barevného kolibříčka. Opeřený had všem zvukům pralesa pozorně naslouchá, rozeznává v nich hlasy Indiánů a snáší se níž, aby vyslechl, o čem si vyprávějí ...2)

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
Jan Hísek : Rosnička, mezzotinta
záznam z osobního extatického transu

Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1,2)HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - duchovní cesty - téma: Albatros

2008-01-04T01:19:00.001-08:00

Mramorové sošky muže a ženy v této pozici byly nalezeny na pohřebišti Etowah v okrese Bartow ve státě Georgia. Jsou asi 6 cm vysoké a je na nich zřetelně vidět, že byly pomalované. Zelenomodré masky v horní části tváře obou postav, otevřená ústa a vystrčen jazyky jsou záchytnými body, že obě verze pozice byly používány pro rituální účely.
Originální sošky v těchto pozicích jsou obě zdobeny zelenomodrou maskou. Maska ženské sošky jí pokrývá čelo, nos, horní část lícních kostí. Spodní okraj masky a oční důlky jsou lemovány černou barvou. Masku můžete napodobit malbou přímo na tvář. Maska namalovaná na tváři sošky muže se podobá masce ženy, ale je nasazena níž ve tváři - těsně pod jeho lícní kosti.
Sošky pocházejí asi z roku 700 n. l. Varianta ženské sošky byla nalezena také v Kentucky. Vzhled a pozice mužské sošky neklamně připomíná sošky (bohyně Chalchihuitlique) vytvořené potomky Mayů a Aztéků, může se jednat o známku příbuzenství.
Trans této pozice je obvykle prosycen energií, která pohání muže rychle vpřed do Světa středu a způsobuje, že ženy letí s větrem a ptáky.

Verze pro ženy: Klekněme si s koleny lehce od sebe a hýžděmi na patách. Položme ruce dlaněmi dolů po stranách horních částí stehen, hned pod kyčelními klouby. Prsty včetně palců jsou u sebe a směřují směrem ke kolenům. V bocích se nakloňme lehce dopředu, páteř zůstává rovná. Jazyk je opřený o spodní zuby a vyčnívá ze rtů. Dívejme se před sebe. Verze pro muže: Sedněme si do tureckého sedu, s nohama do kříže, levá noha je před pravou, pravá noha je spíše nad než za levou nohou, trup je vzpřímený. Rukama uchopíme kolena. Jazyk volně vyčnívá mezi rty.

Reaktualizační technika ztvárnění/zhmotnění: sádrové masky kolorované akrylátovou barvou.

Kamenní obři

Ještě dříve než existoval svět, žil Viracocha, bůh, jenž stvořil první zemi. Nebylo slun‑ce, ani měsíc a hvězdy. Viracocha vytesal a vybarvil obrovské figury, ale ve chvíli, kdy jim chtěl vdechnout život, dlouho váhal, zda zabydlit zemi lidmi většími, než byl on sám. Zničil tedy obry a znovu započal dílo, dávaje bedlivý pozor, aby vytesal lidi stejného vzrůstu jako byl sám, a pak je teprve oživil. Shromáždil je potom a pravil:
„Hlavně na mě nikdy nezapomeňte a uctívejte mě až na věky! Bud'te čestní, pracovití a dobří. Jinak vás všechnu zničím!"
Po nějakou dobu lidé Viracochovy příkazy dodržovali, avšak poznenáhlu je začali opomíjet a dokonce zapomněli i na to, že Viracocha existuje.
Ten se velmi rozhněval. Nemohl u2 vydržet pohled na špatné chování lidí. Seslal na ně kletbu, kterou jim kdysi pohrozil: některé proměnil v kámen, jiné pohltila země. Aby pak smazal jakoukoli stopu jejich prokletého žití, rozpoutal velkou potopu a ta zahubila všechny, kdo byli ještě naživu. Viracocha si ponechal jen tří služebníky, aby mu pomohli stvořit nový svět.
Jakmile země docela oschla, pustil se do práce. Rozhodl se stvořit nejdříve světlo, aby už lidé netrávili celý život v nejhlubší noci. Odebral se proto na břeh velkého jezera, které později dostalo jméno Titicaca. Na jeho pokyn z jezera vyvstalo slunce, měsíc a hvězdy. Slunce zářilo, ale když zpozorovalo, že na oblohu vychází měsíc a září víc než slunce, hodilo mu ze žárlivosti do tváře hrst popele. Od té doby je měsíc poset šedými skvrnami.
Viracocha nebyl spokojen, neboť jeden ze služebníků ustavičně odmítal poslušnost. Jelikož chtěl, aby nový svět byl dokonalý, nemohl promíjet žádný přestupek. Raději se sluhy zbavil. S pomocí zbývajících dvou mu svázal ruce a nohy, posadil ho na vor a ponechal samotného uprostřed jezera. Pak se s věrnými služebníky vrátil na břeh a odjel do Tiahuanaca.
Hned po příjezdu začali pracova. Viracocha měl náročné požadavky. Jeho příkazy byly stroché a přesné a dohlížel na to, aby byly plněny doslova, do nejmenších detailů.
Z kamene vytvořil rozmanité typy lidí, kteří měli obývat tento svět. Pak jim dal duši a rozkázal jim rozejít se všemi směry a vybrat si zemi, kde se chtějí usadit. Ti lidé, kteří Viracochu někdy spatřili, vyprávějí že je celý bílý, je oblečen v dlouhé přepásané roucho a třímá dlouhou hůl a knihu.
Když bylo dílo hotovo, Viracocha po zemi, aby zjistil, jak si noví lidé počínají. Přišel do vesnice jménem Cacha, ale lidé jej nepoznali. A protože byl jiný než oni, pokusili se ho zabít. Nikdo ve vesnici neměl kůži ani oděv stejné barvy, ani nevlastnili stejné stejné předměty jako on. Už na něj dočista zapomněli! Tu Viracocha poklekl a zvedl tvář k nebi.V tom okamžiku vzplál na úbočí hor obrovskýoheň a zachvátil celou vesnici. I kameny hořely jako by byly ze slámy. Vyděšení Indiáni ho teprve tehdy poznali. Sbíhali se k němu a prosili o milost. Pokládali obětní dary k jeho nohám a přísahali, že ho budou uctívat až do konce světa.Viracocha se nad nimi slitoval a pohybem hole uhasil požár. A aby lidé nezapomněli na své provinění, nechal jeden z vrcholů dlouho hořet. Oheň stravoval obrovité kameny po několik dní. Když dohořel, kameny byly tak lehké, že je uzvedl jediný člověk, zatímco dříve bylo potřeba mnoha lidí, aby s nimi dokázali pohnout. Dlouho Indiáni přicházeli s dary pro Viracochu a kladli je na tyto podivné kameny.
Poté se Viracocha znovu odebral směrem k oceánu za svými sluhy. Splnili úkoly, které jim dal, a už několik dní na něj čekali.
Viděli, jak přichází obklopen muži a ženami, kteří ho sledovali až na pobřeží, aby vyslechli jeho poslední slova.
Oznámil jim, že odchází navždy, ale že za nimi vypráví božího posla, jenž nad nimi bude bdít a naučí je všemu. co potřebují znát. Po těchto slovech se obrátil k oceánu a kráčeje po vodě, mizel na obzoru. Pozvolna splynul s pěnou mořských vin. Proto jej Indiáni nazývají Viracocha, neboť toto jméno znamená „pěna moře". Ještě dlouho Indiáni chodili na pobřeží a vyčkávali příchod Viracochova posla.1)

Obrazová příloha:
B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
M. Mach - Albatros, kombinovaná technika - grafika, fix
záznam z osobního extatického transu

Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
1)

HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - oslava - téma: Zpívající šaman

2008-01-02T00:48:00.000-08:00

Vyřezávané sošky v pozici zpívajícího šamana byly nalezeny v širokém pásmu od Melanésie a Nové Guinei po Aljašku a Střední Ameriku. Nejstarší pochází ze souostroví Kyklady v Řecku a je stará asi 5000 let.Zpěv hluboce ovlivňuje lidi jako emocionálně, tak i fyzicky. Mluvím o pocitech sjednocení a celistvosti, zvuk zpěvu otevíral srdce a hrdla - energetická centra cítění. Při praktikování pozice se dotýkají malíčky, které jsou neurologicky spojeny se srdcem, takže v pozici Zpívající šaman umožňujeme energii nebo pocitům srdce proudit ven z hrdla a následně volně čerpat energii z povrchu Země skrze tělo. "Zvuk vytváří energetický kanál, kterým může být přenášena energie z jiných dimenzí tohoto světa."1)

Stojíme s mírně pokrčenými koleny, chodidla jsou asi 15 cm od sebe a špičky míří rovně. Lechce sevřeme ruce, jako když v každé dlani držíme malé vajíčko. Ruce položíme jemně v na hruď, tak že se první články prsteníčků dotýkají asi uprostřed hrudní kosti. Nadloktí bez napětí držíme u těla. Oči jsou zavřené a hlava lehce zakloněna dozadu. Otevřeme ústa, čelist je volná. Jakmile začne chřestění čí bubnování, tak začneme vydávat hlásku áááá. V průběhu transu umožněně hlasu se jakkoli projevit.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: keramická váza s vyrývanou engobou.

O prvním zpěvu, tanci a muzice.

Dlouho si mocný Kajurukré, který přinášel lidem všechno užitečné, lámal hlavu, čím by je obzvlášť potěšil i jak by jim zpříjemnil dlouhou chvíli.
Nelíbilo se mu, že ve volném čase sedávají mlčenlivě před svými příbytky, tu a tam prohodí slovo se sousedem a jeden den jako druhý jim tak všedně ubíhá. To ptáci od slunka do slunka zpívali, štěbetali, pokřikovali, až se srdce smálo. Jenže Indiáni? Ti vůbec zpívat neuměli, a když je Kajurukré k tomu měl, tak mu nechápavě odpověděli:
„Copak jsme ptáci? Ryby také není ani trochu slyšet, a přece jim je docela dobře ..
Kajurukré viděl, že takhle s nimi nic nepořídí. Odešel proto ještě téhož dne do pralesa — tam snad někoho najde, kdo by mu poradil.
Dlouho chodil bezvýsledně křížem krážem, pozoroval opice, papoušky i motýly, ale nic z toho, čím se bavili, nebylo pro lidi vhodné.
Až se dostal na místo, kde nikdy předtím nebyl. Půda tu byla udupaná jako na návsi před náčelníkovým domem, ale nestála zde obydlí, rostly tu jen staré vysoké stromy. A na zemi ležely přes sebe naházené větve.
Kajurukrému tohle všechno nešlo do hlavy, kdo tady může vůbec chodit, když mu překážejí celé hromady haluzí? A jak postával, náhle se mu všechno vysvětlilo:
Odkudsi za stromy se ozval nezřetelný zpěv i hudba. V té chvíli se větve samy od sebe zvedly, začaly se kymácet, poskakovat do taktu stále rychleji a rychleji, a než si to Kajurukré uvědomil, zatáhly ho do kola.
Ani nevěděl, jak dlouho s nimi tancoval; teprve když muzika i zpěv ztichly a on se únavou svalil na zem, poznal, že to je právě ono, co pro Indiány hledá.
Sebral tedy pár nejbližších větví a rovnou s nimi do vesnice. Už se těšil, jak se tanec každému zalíbí, jak budou všichni výskat a křepčit, jenže ouha! Když svolal Indiány na náves a chtěl postavit větve k sobě, neozval se ani zpěv, ani hudba a haluze docela bezvládně padaly na zem, ať je přidržoval jak chtěl.
Vesničané se smíchem odeffi. Kajurukré ještě chvíli zahanbeně postával, pak vzal větve pod paží a vydal se zpátky do pralesa. Ted' už věděl, že bez muziky a zpěvu se tancovat nedá. To by ale hrálo, aby věci nepřišel na kloub!
Položil větve na své místo a ukryl se opodál. Tak ho jednak nevtáhnou mezi sebe a on může zjistit, odkud se vlastně hudba a zpěv ozývají.
Až do červánků musel Kajurukré čekat, než se ozval povědomý nápěv. A sotva se větve daly do tance, vyrazil do pralesního šera. Odtud melodie zaznívala čím dál tím silněji, až spatřil malou vyvýšeninu nebo kopeček.
Ale nebyl to kopeček, bylo to pořádné mraveniště a v něm tancoval na zadních velikánský chlupatý mravenečník. Jednou prackou chřestil chřestidlem, druhou držel u nosu flétnu, nosem do ní foukal a přitom zpíval z piných plic:

„jsem mravenečník tanečník
a muzikant a zpěvák.
Kdo slyší teď můj zpěv a křik,
hned připojit se musí,
at' tančí rád či nerad,
hou, hou, hou. . .

Taktak že se Kajurukré nedal do tance a skryl se v houští; teprve když mravenecník přestal zpívat a hrát a hrábl prackou do mraveniště, aby se posilnil, opustil Kajurukré úkryt.
"Copak tady děláš?" spustil mravenečník, plnou tlamu mravenců i vajíček,,-. _»Nikdo z lidí tohle místo nezná!"
"Jak vidíš, našel jsem tě," zasmál se Kajurukré. Ale hned vedl jinou, sotva zpozoroval, že chlupatec sbírá své nástroje a chystá se na útěk.
„Líbí se mi tvůj zpěv a muzika. Měl bys mě to také naučit, aby se mohli i

Indiáni veselit jako ty."

Mravenečník však zavrtěl hlavou: "Je to jediné, co mám. Indiáni

každého mravenečníka

pronásledují oštěpy a šípy. Kolik mých bratří a sestřiček už zabili a snědli, poněvadž jsme pomalí a neohrabaní. Za to všechno je já učit zpívat, hrát ani tancovat nebudu." Kajurukré hned neodpověděl — věděl, že mravenečník mluví pravdu. Potom ho ale napadla spásná myšlenka:
„A co kdybych ti slíbil, že tě už lidé navždycky nechají na pokoji?"
„To by pak bylo něco úpině jiného," kolébal se mravenečník už zase na zadních. „Tak pojď, zajímá-li tě to. Hned se do toho pustíme."
Až do rána učil chlupatec Kajurukrého. Učil ho písně a tance k svatbě i k lovu, pohřbu i k narozeninám a vůbec všechny, které by Indiáni mohli potřebovat.
A když do pralesa pronikl první sluneční paprsek, vydal se Kajurukré s mravenečníkem zpátky do vesnice. Nesli s sebou píšťaly, flétnu, chřestidla i bubínek, a když došli na náves, začali hned koncertovat.
Ted' to bylo něco jiného než poprvé. Muzicírování i zpěv samy vytáhly Indiány z chatrčí a za chvíli už zpívali a tancovali v řadách i v kruzích. Kajurukré ani mravenečník si až do noci nemohli oddechnout; jeden Indián chtěl opakovat to, druhý zase ono, a teprve když se všichni k smrti unavili, nastal klid.
Vlastně ani ne nadlouho. Tanec a zpěv nedaly od té doby nikomu spát, a sotva našla příležitost, už byli u všichni znovu na nohou. Hrát i zpívat se brzy také naučili sami, přesto však měli od té doby mravenečníka ve velké úctě. Nikoho také nenapadne, aby mu snad ublížil; a když Indiáni vidí, jak se někudy nemotorně kolébá, šeptají si:

„Mravenečník — tanečník!"2)

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
Ivana Lomová: Zjevení, litografie
záznam vize z transrituálního extatického transu
Jan Kuba - Modrá žena
Michaela Mach. refelxe vizí z transrituálního extatického transu v grafickém listu

Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
2) HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - živé mýty - téma: Muž z Cuautla

2008-01-01T13:08:00.000-08:00

Jedná se o malou hliněnou sošku, nalezenou v Mexiko City při výkopových pracích. Pravděpodobně se jedná o uvedení do mystické události z náboženské tradice Mayů. V Popol Vuh je příběh z historického období mayského kmene Quiche, kdy začalo převládat zemědělství nad pěstitelstvím a stalo se dominantním způsobem života. Během tohoto důležitého období změny se objevili nový duchové: zlí bílí duhové, co zabíjeli lidi, kteří je nechtěli uctívat. Noví lidé byli stvořeni z kukuřice a otcové rodin byli požádáni, aby do sedmi jeskyň Ulan Zuyua a získali tam od vládnoucích duchů nová ochranná božstva. I dnes je pod pyramidou slunce v Teotihuacanu, přírodní jeskyně se sedmi chodbami, která dokazuje, že mytický příběh z Popol Vuh může mít jistou spojitost s událostmi v běžné realitě. Mayský bůh Tohil, který byl zodpovědný za přidělení nových bohů kmeni Quiché, byl zobrazován často s kouřícím zrcadlem na čele nebo žhnoucím červeným ohněm na hrudi.

Sedněme si na podlahu s nohama pokrčenýma před sebou, země se dotýkají pouze paty a zadek, stehna tvoří písmeno V, paty jsou 15 cm od sebe. Sevřené ruce jsou položené na kolenou, pokrčené lokty jsou u těla. Hlava je narovnaná, oči zavřené a jazyk je lehce opřen o horní zuby.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: sádroryt patinovaný akrylovou barvou.

O veliké potopě

Když byl svět ještě velmi mladý, žil na pokraji hlubokého lesa v osamělé chýši malý chlapec Hikuli.
Rodiče mu dávno umřeli a zanechali jediné políčko, které Hikuli musel sám, obdělávat, osévat fazolemi a sklízet. Když však fazolové lusky dozrály, zbylo mu vždy jen pár zrn — ostatní mu zlí, závistiví lidé z vesnice sebrali.
Rok od roku měl sirotek větší hlad, až se sotva udržel na nohou. Nejlépe bude, odstěhuji-li se do pralesa, kam za mnou nikdo nepřijde, rozhodl se jednou, vzal zbylou hrstičku fazolí a šel.
Zprvu se mu nedařilo špatně. Lovil zvěři ptáky, v koruně košatého stromu si udělal lůžko a tam přespával.
Dlouho však Hikuli neměl klidný život ani v pralese. Třebaže ho jaguár i,kajman nechali na pokoji, našli ho lovci z vesnice a všechen úlovek mu zase sebrali. Od té chvíle pak za ním chodili neustále, brali, nač přišli, a Hikuli byl opět kost a kůže.
Musím jít od vesnice tak daleko, že mě už nikdo nikdy nenajde, uvažoval a pak se vydal na cestu.
Prales byl nekonečný. Slunce sem neproniklo a v potocích, které přešel, uběhlo hodně vody, než se dostal na jakousi mýtinu.
Tady se usadím, řekl si, a když se ujistil, že v okolí nežijí lidé, postavil si chatrč z'tví. Potom mýtinu
zbavil křoví, vykopal trávu a už se těšil, jak vyseje fazole, ve
které si přinesl ještě z domova.
Jenže mezitím vyrostla na mýtině tráva i křoviska jako dřív. Znovu se tedy dal do práce a znovu bylo políčko připravené k osetí. Tentokrát Hikuli nečekal. Vysel všechny fazole, jen pro tu poslední místo nenašel.
A tu se znenadání otřásla země a před sirotkem stála neznámá obryně, tak veliká, že jí Hikuli sahal sotva po kolena.

„Schovej si poslední fazoli, Hikuli," řekla hromovým hlasem. „Budeš ji

potřebovat, protože

celý svět zaplavím vodou a jen ty se zachráníš."

_"Kdo jsi a proč má být potopa?" zeptal se srdnatě chlape

„Jsem Nakavé a bdím nad tím, aby v přírodě vládla spravedlnost. Sám ses
přesvědčil, že tomu tak není, když tě silnější připravili o všechno. A mezi zvířaty je to podobné; silnější ubližují slabším, na jiné si netroufnou. Proto sešlu na svět potopu."
Jak se potom já mohu zachránit?"
„Vidíš ten malý stromek? Je to posvátná seiba, a až se vody zvednou, stačí,

když se na něj vyšplháš," řekla ještě Nakavé a zmizela právě tak tajemně, jako se předtím objevila.
Hikuli nedůvěřivě koukal na fazoli v ruce i na nenápadný strom. Ten že ho může zachránit? Vždyť kolem rostou stromy mnohem mnohem větší!

Protože však byl unaven, dlouho nepřemýšlel, ulehl v chatrči a usnul.
Spal a nevěděl, že Nakavé hodila měsíc do moře, že se proto voda vylila z břehů, zaplavila roviny a údolí a jako bouře pospíchala dál.
Teprve hučení proudu Hikuliho probudilo. Rozespalý se dostal k seibě a vyšplhal se na ni. Ve větvích bylo sucho a teplo, a chlapec znovu usnul.
Voda zatím zatopila prales, zatopila hory, jen seiba rostla tak rychle, že stále čněla nad hladinou.
A nebylo nakonec na světě nic jiného než voda, strom a spící chlapec.
Takový svět Hikuli spatřil, když se probudil. Neodvážil se ani pohnout, aby nespadl do hlubiny.

Dlouho tak čekal na stromě, až Nakavé pustila měsíc znovu na oblohu.
Jakmile se vynořil, začala voda rychle opadávat. Objevily se hory, údolími se hnaly divoké řeky, ty se měnily v bystřiny i v potůčky a po nějaké době mohl Hikuli seskočit ze stromu na své políčko.
Nikde nebylo ptáčka živáčka ani stébla trávy. Chlapec položil do mokré půdy svou fazoli a pokorně čekal, až vyroste.
Věděl totiž, že právě to si Nakavé přeje.1)

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
fotodokumentace z dílny
záznam z osobního extatického transu
Paul Amaringo...obraz vznikl jako záznam ayahuascových vizí
Michaela Mach. reflexe vize z extatického transu v grafickém listu, 2008

Použitá literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1)HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: živé mýty - Mayská píšťala

2008-01-01T05:31:00.001-08:00

V Guatemale byla při vykopávkách v Riu Azul objevena v hrobu po č. 23 píšťala v podobě malé postavy. Je dutá, a když se do ní shora foukne, vydává hvízdaví zvuk. Postavy válečníků sedících v této pozici vyly nalezeny také na mayském pohřebišti v Jaině na západní straně Yucatanu, ale ne v podobě píšťal. Hvízdavý zvuk byl spolu s pozicí používán k navození transu a usnadňoval znovuprožívání mystické události.
Antropoložka Dr. Goodmanová odkrývá příběh o smrti bojovníka a jeho cestě do posmrtného života, včetně samotných zkoušek, kterým musí čelit, když se jeho duše po smrti odpoutává od těla. Ten příběh nese název "Duch se loučí" a protože pochází z mayské kultury, je míňen tak, že se válečník připravuje na zkoušky v podsvětí Xilbaba, kde bude čelit stejným výzvám Pánů smrti jako hrdinná dvojčata Hunahpu a Xbalanque. Když uspěje, bude osvobozen od smrti a bude tančit k Severce. Pokud prohraje, shnije v podsvětí.1)
V některých tradicích se energetická pole, která obklopují tělo člověka, podobají vejci, v západní metafyzice nazývané aurické vejce. Potom by dávalo smysl. že po splnění posledních úkolů v Xilbabě je duše zbavena své schránky, hranic, které ovládají a určují lidskou bytost. Potom může explodovat světlo a tančit mléčnou drahou ke svému novému domovu.

Sedněme si na zem s nohama do kříže, levá noha je před pravou a levé chodidlo pod pravým kolenem. Zkřížíte ruce na prsou tak, že je levá paže položena na pravé. Levou rukou vložte do pravého podpaží. Pravou opřete o levou stranu těla těsně pod podpažím. Ujistěme se, že máme palce celé v podpaží. Paže držme napjaté a lokty vystrčené od těla asi ve 45 stupňovém úhlu. Narovnejme hlavu, zavřeme oči a jazyk prostrčte mezi rty.

Reaktualizační technika ztvárnění/zhmotnění: keramická skulptura z více barevných hlín.

Dlouho čtyři nejmocnější bohové přemýšleli, jak by vytvořili páté a nejlepší slunce, jenže právě tak dlouho nemohli na nic kloudného připadnout. Až se znovu sešli k poradě na posvátném místě Teotivakanu, a tentokrát přizvali i své méně mocné druhy, takže jich tu sedělo rovných devět set devadesát devět.

Bylo to věru mohutné shromáždění, na kterém se i nápadů našlo dost a dost, nakonec se však všichni shodli na posledním: Jeden z nich se musí obětovat —skočí do ohně a plameny ho vynesou jako zářivý kotouč na oblohu.

Nikomu se do ohně dvakrát nechtělo, třebaže opravdové bohy nepálí. Až se ozval Tesiztekatl:

já budu svítit na zemi a uvidíte, jak dobře!"

Nu což, ostatní si oddechli, že ta úloha nepřipadla právě jim. Přesto se na sebe tázavě podívali: Tesiztekati je známý mluvka a chvastoun. Kdoví, jestli svůj slib splní ... neměl by se pro jistotu přihlásit ještě někdo jiný?

Zase bylo chvíli ticho a pak se zraky všech upřely na Nanautzina. Byl to takový boží trumbera, nikdy nic neodmítl, i když většinou na to doplatil.

Proto také nyní bez váhání řekl:

„Proč bych do ohně neskočil, přejete-li si to. Docela rád se stanu sluncem."

Bohové měli radost, že mají to nejhorší za sebou, a hned se začali připravovat.

Čtyři dny prodléval Tesiztekatl s Nanautzinem v modlitbách a obětování. Tesiztekatl přinesl jako obětní dary drahocenná pera ptáka quetzala, zlato, drahokamy i krásné rudé korály.

Ubožák Nanautzin dal to málo, co mohl: Trsy rákosí, slaměný meči ostré a tvrdé listy agáve, které skropil vlastní krví.

Pak oba trávili další čtyři dny v chrámu, který jim ostatní postavili. Mezitím také zažehli oheň.

Když nadešel čas, vyšňořil se Tesiztekatl do hávu z ptačího peří, Nanautzin přes sebe přehodil papírový plášť a oba se odebrali k ohni.

Tam už čekali bohové ve dvou řadách, obrátili se společně k Tesiztekatlovi a vykřikli:

,,Skoč, skoč do ohně!"

Tesiztekatl se rozběhl ... čtyři, osm skoků ... v poslední chvíli však couvá před ohromným žárem a zahanbeně se vrací. Ještě třikrát ho bázeň zbavila odvahy a potom se bohové obrátili k Nanautzinovi:

„Skoč, skoč do ohně!"

Bez rozmýšlení se prosťáček vrhl do plamenů, zaburácel hrom, jiskry se rozlétly jako žhavé květy na všechny strany a Nanautzina pohltily.

Teprve teď našel Tesiztekatl ztracenou odvahu a skočil do ohně také.

Nastalo ticho. Bohové čekali na první svítání ... vyhlíželi Nanautzina, který se promění v páté slunce.

Až najednou zahořel celý svět ranními červánky. 'Světlo sílilo, na východě se objevil zlatý růžek. Stoupal výš a výš, pak se na nebe vyhoupl celý kotouč, že oči bolely. Nanautzinova oběť nebyla marná.

Ale co to? Vedle slunce začalo zářit ještě jedno a právě tak prudce!

„To je Tesiztekatl," usoudili bohové a rozzlobili se: „Proč by měl ten zbabělec

svítit stejně? Ne ne, zaslouží si být jen měsícem, který slunce vždy následuje . . .

" A jeden z nich hodil Tesiztekatlovi do obličeje králíka, aby jeho svit potemněl. Tak tedy začalo svítit na nebi naše slunce a tak se narodil i měsíc. Bohové si

mohli zase nějaký čas odpočinout.2)

Obrazová příloha: fotodokumentace z dílny

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Allan Ruary - Hořící lotos - idiosynkretická tvorba

Michaela Mach. reflexe vize z transrituálního extatického transu v grafickém listu

záznam vize z transrituálního extatického transu

Použitá literatura:

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: věštění - Olmécký věštec

2007-12-19T05:54:00.001-08:00

Sošky vyřezaná z nefritu je zřejmě olméckého původu - napovídá tomu několik znaků - protažený tvar hlavy a pokleslé koutky úst, pozice ve které muž sedí je zjevně transrituální a nabízí vnitřní pohled na situace. Zprostředkovává trans duchovní cesty, ale neslouží k zodpovídání všeobecných otázek, ale abychom se o něčem dozvěděli - včetně nás samých. Původ fotografie se nepodařilo vypátrat.

Posaďme se na zem se skříženýma nohama, levá leží na podlaze, pravou nohy si přitáhněte tak, aby na koleno mohla být položena pravá ruka v ohybu lokte. Chodidlo levé nohy se opírá o kotník pravé. Levá ruka je poůožena na vnitřní stranu stehnatesně nad koleno. Paže je napjatá lehce od těla. Prsty jsou uvolněné. Rovná záda a hlava, zavřené oči, lehce pootevřená ústa.

Technika ztvárnění/zhmotnění: malba na sklo

O kouzelníkovi Majanacolovi

Žádný z kouzelníků žijících ve vysokých horách i hlubokých lesích nebyl takovým mistrem v čarování jako Majanacol. Ten se v mžiku dokázal proměnit v ptáka s barevným peřím a vznést se vysoko do nebes až nad samá oblaka, nebo se ztratit jako malá rybka v divoké vodě, či se zavrtat v podobě krtka hluboko pod zem. Uměl změnit svůj vzhled, jak se mu jen zachtělo. Nejčastěji se však proměňoval v jelena.
Jednoho dne se tak převtělil ve své oblíbené zvíře. A proč si myslíte, že to udělal? Povím vám to. Už ho omrzelo žít o samotě a rozhodl se tedy, že si najde družku, která by s ním sdílela všechno dobré i zlé, co život přináší. A Majanocol ji chtěl získat lstí. V jelení podobě si lehl na kraj lesa, zavřel oči a tvářil se, že je mrtvý. Pohled na jeho nehybné tělo přilákal hejno supů, kteří se slétli ze všech stran, aby se podělili o vítanou kořist. Sotva se rozesadili kolem zdánlivě mrtvého zvířete, přiletěl k nim malý modrý ptáček a zapískal:

,,Uleťte co nejrychleji, nebo s vámi bude zle."

Supové však neuposlechli, vyskočili na jelení tělo a těšili se na velkou hostinu. V té chvíli se jelen vymrštila vylekaní supové se rozletěli do všech stran. Majanacola se však snažil marně, jeho nevěsta mezi ptáky ještě nebyla.

Když všichni supové zmizeli za obzorem, znovu si lehl do trávy a čekal. A tu se vysoko na nebi objevil krásný sup, byla to vládkyně všech supů. Pomalu se snášela k zemi. Slétla až k jelenímu tělu a sedla si na něj. Jaké však bylo její překvapení, když jelen vyskočil, proměnil se v Majanacola, který ji chytil a už nepustil. A zanedlouho se s ní oženil. Prožili spolu mnoho spokojených let. Jednoho dne však manželka kouzelníkovi řekla:

,,Už s tebou žiji dlouhou dobu na zemi a jsem Štastná. Jen jedno jediné kalí moji spokojenost. Mrzí mne, že moje dobrá matka tam nahoře vůbec neví, jak se mi zde na zemi s tebou krásně žije. Pust mne za ní alespoň na krátký čas na návštěvu."

„Dobrá," odpověděl jí kouzelník, „můžeš navštívit svou matku, ale já poletím s tebou."

Zanedlouho oba vyrazili na nebe. Matka supů, Acatu, je přivítala se všemi poctami. Na nebi si jí všichni velmi vážili, ale nikdo neznal její pravou podobu, protože nik-do nikdy neviděl její tvář. Celé dny totiž seděla ve své chýši a nikomu se neukazovala.

Za několik dní si pozvala Acatu Majanacola před svou chýši a požádala ho, aby jí vyrobil stoličku v podobě její hlavy. Jak však mohl ubohý kouzelník splnit její přání,že ji nikdy vlastně neviděl. To by však nebyl Majanacola, aby si neporadil. Pozval si na pomoc své přátele, červené mravence. Ti potichoučku vlezli do chýše matky supů a začali ji tak štípat a kousat, že to nevydržela a vyběhla ze svého příbytku ven. Jen malá chvíle stačila kouzelníkovi, aby si bedlivě prohlédl její hlavu a zapamatoval si podobu. Stmul však úžasem, když zjistil, že matka supů nemá jednu hlavu, ale hned několik, snad celý tucet. Neřeklo tom nikomu ani slovo, ale ihned vyrobil stoličku navlas stejnou jako hlavy Acatu. Matka supů byla velmi spokojená:

„Vidím, že jsi opravdu výborný čaroděj," vykřikla překvapeně. Ale pořád se jí to zdálo málo a

chtěla si kouzelníka ještě vyzkoušet. A tak mu dalšího dne poručila:

„Vezmi si udici, zajdi k nebeskému jezeru a tam mi nalov ryby!"

Kouzelník poslechl. Vypravil se k jezeru, usedl na břeh a za chvíli se vedle něho mrskalo na

jedné hromadě několik velkých ryb. Majacanol je zabalil do listí a spěchal za tchyní. Po cestě se

mu však velké ryby proměnily malé rybky.

„Jak se opovažuješ nosit mi takovou drobotinu," rozkřikla se Acatu a vyhodila rybky z domu.

Sotva však ryby dopadly na zem, proměnily se opět ve velké a tlusté ryby.

A matka supů byla velmi spokojena.

..Ano, vidím, k jsi opravdu dobry' čaroděj."

Nakonec ji však ani poslední kouzlo neuspokojilo a tak dala svému zeti nový příkaz.

Podala mu proutěný košík a poslala ho pro vodu.

„Mám velkou žízeň,” sténala, „pospěš si, nebo mne docela umoří."

Kouzelník věděl, že vodu v koši přinést nemůže, nepřel se však. Vzal koš a šel. Kráčel pomalu a se

svěšenou hlavou, ale ať přemýšlel, jak přemýšlel, nemohl přijít na způsob, jakým to provést, aby mu voda z koše nevytekla.

„Proč jsi tak smutný," ozval se náhle pod jeho nohama tenký hlásek. Majanacol se podíval na zem

a uviděl malého mravenečka. A protože mu bylo opravdu hořko a nevěděl, komu by si

postěžoval, tak mravenci všechno vyprávěl.

„Neboj se, pomohu ti," zasmál se mravenec a hned vyplnil všechny otvory v koši bahnem.

Majanacol radostně běžel za tchyní:

„Jak vidíš, přinesl jsem ti vodu," a vítězoslavně jí ukazoval plný koš.

Acatu se podivila potřetí a již potřetí také přiznala: „Ano, jsi velmi dobrý kouzelník. Nejlepší ze všech," dodala.

A pak pozvala všechny své děti a poručila jim, aby pro zetě vysázely překrásný sad.

„Tak dobrý šaman musí zůstat navěky s námi," řekla.

Protože se ho však sama už bála, poručila svým synům, aby Majanacola zabili, až bude odpočívat v sadu ve stínu stromů. Mezi jejími syny se však našel jeden, který nesouhlasil s tím, co jeho matka zamýšlela. Přiletěl k Majanacolovi a povídá mu:

Matka poručila, abychom tě zabili, až budeš v sadu odpočívat. Radím ti dobře, zmiz odtud co nejrychleji.,, Šamandobrému supovi poděkoval, ale neuposlechl

"Nechci u vás zůstat navždy," řekl, „ale než odtud odejdu, chci ještě jednou ukázat své

umění a přelstít záludnou Acatu."

Druhého dne brzy zrána byl sad hotova obehnán

vysokou zdí. Acatu byla přesvědčena, že se kouzelníkovi nepodaří utéct a

že bídně zahyne ve spárech jejích synů.

Majanacolovi se však i tentokrát podařilo tchyni obelstít, přitom si pomohl flétnou, na

kterou hrával při slavnostních příležitostech. Našel si ve zdi úzkou

štěrbinku a tou protáhl flétnu napůl na druhou stranu. A protože ve

flétně byla spousta malých dírek, jednou z nich do ní vlezl v sadu a předposlední vylezl ven, už za zdí, na svobodě. ani Když supi přiletěli, aby ho zabili, nebylo po něm

ani památky. Pouze jeho flétnička vesele vyhrávala kdesi za ohradou. Tak Majanacol

přelstil supy a vrátil se šťastně zpátky na zem.1)

Obrazová příloha: fotodokumentace z výtvarné reaktualizační dílny
M. Mach - Olmécký věštec- kombinovaná technika-grafika a fix
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4 Použitá literatrura:

Literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1)KAŠPAR, O. Kojot a oposun/El coyote y el Tlacuache, Praha: Garamond, 2006. ISBN 80-86955-18-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - proměna - téma: Bohyně Chalchihuitlique

2007-12-17T07:12:00.000-08:00

Bohyně Chalchihuitlique je známá jako "ta, co nocí nefritovou sukni". Je sestrou a manželkou teotihuakského a aztéckého boha deště Tlaloka. V této pozici také existují sochy zapotského boha deště Cocija. Jsou nacházeny převážně v pohřebních urnách z mexického Monte Albana, pocházející z roku 100 až 600 n. l.

Příběh o Chalchihuitlique se vypráví v mezoamerickém mýtu o cyklech tvoření:

Podle většiny aztéckých verzí existovaly v minulosti čtyři slunce nebo etapy vývoje následované současností, lidským a historickým obdobím, které je známo jako Páté slunce. Každému slunci vládlo samostatné božstvo, bylo obydleno odlišnými typy lidí a zničeno vesmírnou katastrofou, při níž byli lidé tohoto věku buď úplně vyhubeni, nebo proměněni v nějakou jinou formu života....Čtvrté slunce, 4 Atl neboli Čtyři vody, kterému vládla Chalchihuitlique, bylo obydleno lidmi, jejichž obživou byl druh divokého semene zvaného cencocopi, pravděpodobně předcházející kukuřici, kteří se stali obětmi velké potopy a ti, co přežili, byli proměněni v ryby.

...zdá se, že na tu "atlantskou" etapy lze napojit. v proměnách jsou běžné exploze pulzujících barev, pravděpodobně, že barvy vyjadřují obrovské přívaly energie, které jsou v alternativní realitě, nutné k provedení změny tvaru.

Sedněme si na zem s nohama do kříže, levou noku před pravou. Uvolněte lokty a položte dlaně do místa odpovídajícího kolennímu kloubu tak, že pravá ruka je na pravém koleni a levá na levém. Prsty by měly být uvolněné a překrývat koleni klouby. Narovnejme hlavu, oči a ústa jsou zavřená.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: smaltované náhrdelníky.

O tom, který umí udělat déšť, předkové vyprávějí, že Sladká šťáva Země, kterého v naší řeči nazýváme Tlaloc, žije ve velkém domě se čtyřmi komnatami a jedním velkým nádvořím. Na nádvoří stojí čtyři vědra s různými vodami. Voda z prvního vědra je velmi dobrá. Když ji Tlaloc pouští na zem jako déšť, daří se kukuřici a polním plodinám. Když však Tlaloc lije vodu z druhého vědra, škodí kukuřici i polním plodinám, protože pak na nich roste bílý povlak a nakonec zčernají. Když Tlaloc prší ze třetího džbánu, spouští se z nebe zima a kukuřičné paličky zmrznou. A pokud lije vodu ze čtvrtého vědra, padá jí málo a matka Země žízní. Kukuřice nenasadí zrna. Děti matky Země trpí hladem.Tlaloc má celou řadu pomocníků. Jsou malí vzrůstem a obývají čtyři komnaty jeho domu. V rukou drží malá vědra, do nichž podle pokynů nabírají vodu z jednoho ze čtyř velkých džbánů. Tlalokovi tím pomáhají rozdělit vodu ze čtyř vodních džberů čtyřem bratrům světovým stranám. Vše podle toho, jak se Tlalokovi zdá, že je to správné. Když má na matku Zemi spadnout mnoho deště, vezmou pomocníci do rukou hole a roztříští jimi svoje vědra. Rozbíjení věder slyšíme jako hřmění.A když dolů na zem sjede blesk, rozpůlí strom a vypukne požár, jsou to síly jedné z oněch třísek.
~
Uctívej slzy, které nevidíš, které nemůžeš ovládnout, které necítíš.Uctívej tyto slzy, protože ti ukazují správnou cestu. 1)

Obrazová příloha:

fotodokumentace z reaktualizační dílny.

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Michaela Mach. refelxe vize z transrituální extatické pozice v grafickém listu
záznam vize z transrituální extatické pozice

Literatura:

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1) KA-BE-MUB-BE - CAMUS, W. Vyprávění severoamerických indiánů. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-757-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: věštění - Dáma z Choluly

2007-12-04T01:12:00.000-08:00

Cholula byla důležitým předhispánským náboženským centrem v provincii Pueblo ve středním Mexiku. Bylo založeno Toltéky a později se stalo aztéckým městem zasvěceným uctívání boha Quetzalcoatla. Antropologové našli v Cholule dvě ženské figurky pocházejíc z roku okolo 1350 n. l. Seděly v pozici Dámy z Choluly, obě měly na sobě stejné špičaté čapky, stejné límce se střapci a obě seděly na stoličkách, mimo jiné se potvrdilo, že čepky i límec mají vliv schopnost soustředění, tedy i jasnost vize. V alternativní realitě je dáma z Choluly moudrou starou babičkou, která umí problémy s laskavostí urovnat, ale dokáže být i strohá a nekompromisní...dámou se zvaly v praxi antropologů všechny starší indiánky.

Pro tuto pozici je potřeba židle, na kterou se posadíme mírně roznožmo, chodidla míří dopředu. Levá ruka objímá zepředu levé koleno a pravá spočívá na stehně pravé nohy s prsty směřujícími dopředu. Levá paže je tudíž lehce napjatá a pravá spočívá uvolněně. S rovnými zády se lehce nakloňme dopředu, pohyb vychází z kyčlí. Hlava je narovnaná, oči zavřené, jazyk by měl lehce vyčnívat mezi rty.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: keramická soška kolorovaná engobovou.

Teprve po modlitbě začneme tančit. Abychom naši matku Zemi lépe cítili, nenosíme při tanci boty. Při velkých obřadech trvají tance i čtyři dny, od slunce východu až do slunce západu. Během té doby nesmějí tanečníci jíst ani pít. Máme proto hlad a žízeň, jsme slabí a unavení.Existuje sice mnoho druhů tanců, každý se tančí různě při určité příležitosti, ale při všech se pohybujeme v kruhu;kruh totiž symbolizuje kosmos a cestu života směrem z matky Země ven a do matky Země zase zpět. Mnoho našich tanců je velmi složitých a je třeba se je několik let učit, než tanečníci zvládnou všechny kroky přesně, což je velmi důležité, neboť každý krok má svůj určitý význam. Existuje dokonce jeden tanec, k jehož správnému zatančení byly nutné velmi hluboké astronomické a matematické znalosti. Tanec spadá do období staré aztécké říše. Několik týdnů před obřadem hvězdáři přesně stanovili sled kroků, aby výsledek složitých násobků počtu tanečníků, počtu kroků a rytmických úderů bubnů odpovídal vzdálenosti babičky Luny od matky Země v daný okamžik, kdy se tanec bude tančit.

Naše tance jsou modlitbami. Děkujeme matce Zemi, že tady spolu s otcem Sluncem a bratrem větrem a horami, mraky a deštěm vždy byli.
Někteří z našich bratrů zpívají nahlas posvátné zpěvy, jejichž slova v sobě skrývají velmi mnoho síly, jiní troubí na lasturové rohy nebo bubnují na bubny. Oba nástroje jsou pro nás posvátné. Lasturový roh, protože symbolizuje nekonečnost, buben, protože jeho dunivý zvuk představuje tlukot srdce matky Země. V naší řeči nazýváme buben podle stromu, z jehož kmene se vyrábí, huehuetl, Vážená vodní stařena. 1)

Obrazová příloha: fotodokumentace dílny
G. E. Mullen - Mujer-en-Turquesa

Michaela Mach. Reflexe vize z transrituálně extatického transu v grafickém listu

Záznam vize z transrituálně extatického transu

Literatura:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
1) XOKONOSCHTLETL. Příběhy a moudrosti aztéckých Indiánů. Praha: Portál, 2000.
ISBN 80-7178-362-5

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: věštění - Lovec - věštec

2007-11-27T11:11:00.001-08:00

Tato pozice je typická pro lovce-sběrače, jsou tak vyobrazení všude, do australských skalních maleb po sibiřské skalní malby - portréty. U jednoho takového portrétu je dokonale naznačeno tykadly či anténymi, které trčí z hlavy, paží, nohou i těla, že tato pozice zvyšuje shopnost vnímat energetická pole na velikou vzdálenost. Naznačuji, že tato pozice může dát odpověď na to, co hledáme. Lidé často v průběhu transu vidí rozlehlé pláně a stáda běžící zvěře, jiní hovoří o tom, že byli velmi ostražití. Spirály větru, zvuku nebo energie jsou běžné a duchové, kteří přicházejí na pomoc, mají někdy podobu velkého černého ptáka nebo "jsou oděni v jemných vrstvách zlaté látky".

Původní pozice vyžaduje velmi otížný postoj. Nohy jsou asi třicet centimetrů od sebe, prsty levé nohy míří a pravé doprava, kolena jsou pokrčena. Pokud není ve vaší moci postoj udržet, je možné ho nahradit běžným stojem mírně rozkročným. Narovnejte ramena, rozpažte do stran, pravá paže míři doprava a levá do leva. Držte lokty v úrovni ramen, spusťte paže tak, že visí od loktů dolů a dlaně míři dozadu. Co nejvíce roztáhněte prsty. Hlava je vzpřímená a oči zavřené.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: stříkaná batika dokreslovaná textilním fixem.

Zasedněte s námi k ohni a poslechněte si příběh o Iztaccihuatl a Popocatépetlovi v podobě, v jaké se k nám dostal od předků našich předků.Iztaccihuatl, dcera náčelníka Acayatzina, byla krásná žena. Popocatépetl byl udatný a silný válečník, čestný a spravedlivý, v jeho žilách však nekolovala šlechtická krev. Oba dva k sobě zahořeli velikou láskou. I všiml si Acayatzin, že jsou oba stále spolu, a tak řekl Popocatépetlovi: "Takhle to nejde. Iztaccihuatl je moje dcera a co jsi ty? Jsi jenom válečník. Jdi tedy bojovat a ukaž, co umíš. Až se vrátíš, můžeš si vzít moji dceru za ženu." A Popocatépetl tak učinil. Rozloučil se s Iztaccihuatl a odešel do války. Šel rok za rokem, ale po chrabrém válečníkovi nebylo ani vidu, ani slechu, všichni si už mysleli, že Popocatépetl zahynul. Jen Iztaccihuatl nepřestávala doufat v jeho návrat. Čas však běžel dál, a když od Popocatépetla nepřicházela žádná zpráva, určil velký náčelník Acayatzin pro svoji dceru jiného muže: "Velmi dlouho jsme na Popocatépetla čekali, už nepřijde, je mrtev." Iztaccihuatl byla velmi smutná. Nechtěla jiného muže, a tak vzala nuž z obsidiánu a zabila se.Mnoho bratru a sester přišlo, aby během obřadu doprovodili Iztaccihuatl modlitbami na její cestě zpět k matce Zemi. Obřad musel trvat tři dny, aby součet všech dnu dal číslo čtyři - první den jejího úmrtí a potom tři dny. Čtvrtého dne se vrátil Popocatépetl. Stal se z něho velký válečník, nejlepší, jakého kdy předkové znali. Když se dozvěděl, co se stalo, jeho žal byl příliš velký. Také on vzal nuž z obsidiánu a následoval milovanou Iztaccihuatl do luna matky Země.Jejich duše se vrátily do skal a hory, v kterých přebývají, se jmenují podle nich - Iztaccihuatl, Bílá žena, a Popocatépetl, Kouřící hora.
~
Když máš starosti, vzhlédni ke hvězdám a vyprávěj o tom svým bratrům.

S čím odejdu?Na Zemi nenechám ze sebe nic.Jak má jednat mé srdce?Snad jen tak přijde, aby žilo a vyklíčilo na zemi?Ponechme si alespoň květy, ponechme si alespoň písně!
Nezahualcóyotl 1).

Obrazová příloha: fotodokumentace z realktualizační dílny
plakát - japonsko
Marianne Millar - Mon Shon

Literatura:

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1) XOKONOSCHTLETL. Příběhy a moudrosti aztéckých Indiánů. Praha: Portál, 2000.

ISBN 80-7178-362-5

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: věštění - Adenská dýmka

2007-11-20T07:02:00.000-08:00

Zástupcem nejtypičtějšího vyobrazení jsou kamenné dýmky z pohřební mohyly patřící adenským indiánům, stavitelům mohyl, kteří žili ve středním a jižním Ohiu před 2000 lety, ale s pozicí se setkáváme i na Havaji a v dalších kulturních okruzích. Při této pozici jsou spodní čakry široce otevřeny a pociťovaný přival energie z planety, který je mimo jiné typický ve všech postojích a pozicích v sedě, je u pozice Adenská dýmka zvýšený. Lidé často navazovali pojení s pomocnými bytostmi - duchy, aby jim pomáhali regulovat příval energie a pomohli vidět a poznat dynamické činitele, které vyžadují změnu. Příval energie je často vizualizovaný v podobě tisíců ptáků nebo horské louky stovek oranžově červených motýlů. Tato věštecká pozice souvisí s otázkami léčení a skutečnost, že k léčení je zapotřebí harmonie více než kdy jindy, může být vyjevena atributy denního světla a tmy, slunce a měsíce, energie proudící po pravé a levé straně těla...šamana stojícího přesně napůl ve slunečním a měsíčním světle.

Postavme se chodidly 20 cm od sebe, pokrčme kolena, nakloňme pánev dopředu zároveň s lehkým prohnutím zad a s mírným rovným předklonem, což předpokládá vystrčení zadku. Narovnejme rameny, paže držme pevně od těla, prsty míří k zemi. Havajská verze drží palce a prst v postavení písmeny U. Ústa jsou lehce pootevřena, oči zavřené.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: keramický kachel doplněný "šlikovou kresbou" a rytou linií.

Indiáni žili v zemi Anávak šťastně a spokojeně a bílý bůh Quetzalkoatl,
který si ponechal lidskou podobu, se stal jejich králem.
Vládl moudře a spravedlivě a zdálo se, že zůstane se svým lidem navěky.
Nesměl by však světem chodit černý Tezkatlipoka a Quetzalkoatlovi všechno,
všecičko dobré, co pro lidi udělal, závidět.
Proto také, když se dostal ke královskému městu Tule a uviděl jeho výstavnost i krásu, nemohl závistí ani oka zamhouřit a hned přemýšlel, jak Quetzalkoatlovi uškodit.
Nedalo mu to ani velikou námahu: Quetzalkoatl měl dceru, kterou miloval nade
všechno na světě. A třebaže už měla léta na vdávání, nikomu ji nechtěl dát za ženu.
To se Tezkatlipoka brzy dozvěděl. Protože byl mocný čaroděj jako-!aždý bůh,
proměnil se v tak pohledného mládence, že mu žádné dívčí srdce neodolalo.A pak se vydal s plnou náručí pepře na tržiště pod královským palácem."Čili pepř, čili pepř!" vykřikoval a zanedlouho se kolem něho seběhl houf lidí.Každý chtěl nakoupit od neznámého mladíka; tak veliký pepř ani ve snu neviděli. Z tr)iště zaléhal hluk až do královského paláce, proto i princezna se podívala ven, co se tam vlastně děje.A sotva mládence uviděla, na první pohled se do něho zamilovala.Právě to byl Tezkat1ipokův úmysl. Honem z tržiště zmizel, ale svou čarodějnou mocí dokázal, že princezna nakonec onemocněla., Lékaři i kouzelníci si u ní podávali dveře; nikdo nevěděl, jak její chorobu vyléčit. Až sám Quetzalkoat1 se dovtípil a řekl dceři:"Miluješ mladého a krásného prodavače pepře, a když se nestane tvým mužem, zahyneš. Tuším však, že to není obyčejný mládenec, za jakého se vydává, a že nám nepřinese nic dobrého. . ." Princezna mlčky a pokorně otce vyslechla, ale podivná nemoc ji soužit nepřestala. Proto za krátký čas nechal Quetzalkoat1 hledat mladíka po celé zemi. Ten však jako by se propadl.Nikdo o něm nic nevěděl, nikdo o něm slovíčko nezaslechl.Teprve když nastala princeznina poslední hodinka a dívka se už rozloučila s životem, objevil se sám zčistajasna v paláci."Přicházíš v pravý čas," přivítal ho Quetzalkoatl. "Nevím sice, kdo jsi a jak se jmenuješ, ale má dcera onemocněla na smrt, když tě spatřila. Proto ji musíš vyléčit. . ." "Jsem z daleké země a říkají mi Toejo," zalhal Tezkat1ipoka. ,,A vyléčím tvou dceru jen tehdy, dáš-li mi ji za ženu a království k tomu." Co mohl Quetzalkoat1 dělat?Přislíbil prodavači pepře vše, co si přál. Toejo se pak oblékl do královského hávu z drahocenného peří a spěchal do princezniny komnaty.Sotva vstoupil, dívka ucítila, že ji nemoc opouští. Docela zapomněla, před čím ji otec varoval, a přála si jen, aby dostala Toeja za manžela.Brzy se tedy slavila nádherná svatba a mladík se stal podle ujednání novým králem.Zprvu se za jeho panování nic nezměnilo, jen Quetzalkoat1ovy obavy, že mladík přinesl do země zmar, nemizely.Potom vyšel jednoho dne opět Toejo na tržiště. Neprodával tentokrát čili pepř, začal hrát k tanci na píšťalu.Znovu se lidé seběhli kolem něho a potom začali tancovat, každý, jak uměl.Mladík hrál a hrál, tanečníci už sotva dechu popadali, ale podivná melodie, kterou do té doby nikdo neznal a která nikoho nenechala v klidu, neměla konce.A lidé už padali bez dechu na zem. Zanedlouho stál Toejo na nohou sám a smál se:"To jste mi pěkní tanečníci. Raději vás proměním v balvany, než abyste tady únavou poleháv'ali!" Svou hrozbu nepronesl nadarmo: V mžiku bylo celé tržiště zavaleno kamením, nikde živé duše; jen ptáci se rozkřičeli hrůzou nad tím, co nový král učinil.Toejo se však klidně otočil a zamířil do paláce. Tam na něho už čekal Quetzalkoatl."Proč jsi zahubil tolik lidí?" zeptal se s výčitkou. "Vždyť nikomu nic zlého neudělali. . ." "Jsem tu králem a mohu dělat, co se mi zlíbí," přerušil ho výsměšně mladík.Quetzalkoatlovy oči zrudly hněvem."Zapomínáš, že jsem bůh, který tyto lidi stvořil!" "Také já jsem bůh, i když mě nepoznáváš. Nepamatuješ se na mě, na černého Tezkatlipoku? Proti tobě jsem mladý a silný. Jen se podívej. . ." Nato vytáhl Tezkatlipoka ze záňadří zrcadlo a podal je Quetzalkoatlovi.Bílý bůh do něho pohlédl: Ne, to nebyla tvář, kterou znal. Tvář statného muže s velkýma očima a s černými vlasy, vykukujícími pod čapkou z jaguáří kůže. Ze zrcadla na něho hleděl bezmocný bělovlasý stařec.Tezkatlipoka se jen zasmál jeho úleku:"Nepřemůžeš mě, ledaže bys někde ve světě znovu našel své ztracené mládí. Jdi a pokus se ho najít, potom se můžeme bít jako tovný s rovným. Teď ale budu tvému lidu vládnout sám, jak se mi zachce!" Quetzalkoatl sklonil hlavu a řekl:"Vím, že musím odejít a že v této chvíli máš větší moc ty, tak jako tma na čas přemůže denní světlo. Ale vrací~li se den, vrátím se i já, na to nezapomeň. . ." A s těmi slovy odešel stařec z královského paláce i z města Tuly, aby ve světě našel sílu k boji s Tezkatlipokou.Daleko za městem pak, před úsvitem, proměnil se v Opeřeného hada a v ranním šeru se pomalými rozmachy křídel vznesl nad zemi Anávak.Lidé spali a nevěděli, že je Quetzalkoatl opouští, nevěděli, že od oné noci budou čekat na jeho návrat. . .1).

Obrazová příloha:
GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4fotodokumentace z reaktualizační dílny
aboriginalská malba - Kimberli, Austrálie

Literatura:

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1) HULPACH, V. Návrat opeřeného hada. Praha: Albatros, 1974.

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: Bohyně Tlazolteotl

2007-11-12T05:22:00.000-08:00

V středoamerické mytologie existuje nepřeberné množství bohyň, jejichž antropomorfizace se značně proměňuje. Bohyně Tlazolteotl je bohyní lásky a zárověň nečistoty. Jedním z mnoha úkolů, které jako bohyně lásky měla, bylo přijímat zpovědi, které byly na každém žádány jen jednou a to většinou na konci života. Tato zpověď sloužil k vyplavení emocionální špíny slovní podobou, bohyně pak tuto nečistotu pozřela. S pomocí Tlazoteotl je možné očistit a uzdravit Zemi.

Postavme se rovně s lehce pokrčenými koleny, ruce zvedněme do víše prsou, dlaněmi vzhůru, prsty jsou pokrčeny a nehty směřují dopředu. Narovnejme hlavu, horní zyby zakrývají dolní ret, horní ret je jemně zvednutý.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: zažehlovaná enkaustika doplněná rytou kresbou, kubistická enkastiková koláž .

Do tváře matky Země vrýváte hluboké, nezdravé jizvy,

když stavíte dálnice a silnice. Matce Zemi stříháte vlasy,

když vypalujete buše

a kácíte lesy.

Vaši železní ptáci

prořezávají nebe

a prší, když pršet nemá.

Z břicha matky vyrýváte rudu, zimu jste oteplili.
Nastal velký chaos,

ale nikdo neslyší, jak velmi se zlobí.1)

Obrazová příloha:

fotodokumentace z výtvarné dílny.

Rosa M. - čerpáno z AllPosters.com

bohyně Tlazolteotl z GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Literatura: 1)

XOKONOSCHTLETL. Příběhy a moudrosti aztéckých Indiánů. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-362-5

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: Páni z Xibalby

2007-11-02T02:55:00.002-07:00

Sošky šamana, kněze či válečníka ve specifické pozici byla nalezena v lokalitách, kde byl neolitický způsob života douhodobě udržován - tedy v Polynézii (minojské odbobí 2 tis až 17 set před n. l. a perské obvdobí 100 - 300 n. l.), Střední Americe, ale například i v Heraklionském muzeu na Krétě. Ale v každé lokalitě výskytu tato pozice navozovala opět stejný stav vědomí - tedy získání energie. Specielně mayská kultura pěstovala míčovou rituální hru a toz aúčel nybytí energie od bohů nebo chcete-li z alternativní reality. O tom vypráví mayský mýtus o dvojčatech z Popol Vuh, která musela hrát tuto hru s Pán Xibalby (podsvětní říše), tato hra bylou součástí iniciačního rituálu, nakonec byl jeden z dvoučat obětován, aby mohl podstoupit cestu do podsvětí a nazřít cyklus narození a smrti a obnovy. Kněz z dřevořezby se na hru připravoval získání fyzycké síly prostřednictví transu a této pozice, jeho úkolem bylo rituál řádně uctít. V transu je často vnímám klid a síla, žlutá barva, která čistí vnitřní kanály.

Klekněme si na pata, záda rovná, klouby zaťatých pěstí zapasovat do sebe. Hřbety rukou nahoře, paže jsou vodorovně ve výšce ramen. Ústa lehce pootevřená.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: keramická vytahovaná soška ze dvou barevné hlíny.

Jednoho rána přišli do vesnice Mohavú dva cizinci.

Jeden pocházel ze severu, druhý z jihu. První se jmenoval Nepřemožitelný a druhý si říkal Neochvějný.

Oba muži měli mohutné svalstvo a byli velcí jako obři. Nepřemožitelný tvrdil, že umí smést horu jednou ranou pěstí. Neochvějný prohlašoval, že jím nepohne z místa ani ta nejdivočejší bouře. Při pohledu na ramenaté obry o tom nikdo z Mohavú nepochyboval.

Vysoké mínění, které o sobě oba cizinci měli, jim však nebránilo žít ve vzájemné shodě. Den co den se navštěvovali ve svých vigvamech a jejich smích zněl dlouho do noci. .

Ve vesnici žil jeden blázen. Kdysi to prý býval velmi bystrý mladík. Naneštěstí se však jednoho dne dlouho

rozplýval nad neobvyklou květinou a zapomněl si dát ruku před ústa. A tak jeho duch otevřenou pusou odlétl. Od té doby se mu říkalo Bezduchý.

Ten mladík se zamiloval do krásné dívky. Několik dní nato ji požádal, aby si ho vzala za muže. Něžná kráska mu odpověděla:

- Jak bych mohla s tebou žít v domě, když žádný nemáš? Žiješ jen z dobroty druhých. Nikdy nejdeš na lov, myslíš, že bys takhle uživil ženu? Než tebe raději bych si vzala ty cizince. Oba mají velkou sílu a určitě jsou ve své zemi bohatí.

I Bezduchý dostal na obry zlost. Jednou večer, když lidé z vesnice seděli v kruhu kolem ohně, Bezduchý se bezelstně zeptal kouzelníka:

- Co by se stalo, kdyby nepřemožitelná síla narazila na neochvějný předmět?

Kouzelník nevěděl, co odpovědět. Někteří indiáni nic

méně měli za to, že nic nemůže odolat nepřemožitelné síle, jiní zase byli toho názoru, že nic nemůže zviklat neochvějný předmět.

Pouze cizinci se k tomu nevyjádřili.

Nazítří se vesnice Mohavů rozdělila do dvou táborů.

Málem se kvůli tomu poprali.

Každý den se kouzelník pokoušel utišit ty nejrozvášněnější, ale večer co večer Bezduchý u ohně opakoval svou otázku:

- Co by se stalo, kdyby nepřemožitelná síla narazila

na neochvějný předmět?

Nakonec kouzelník přestal něco dělat, aby horko

krevné hlavy zchladil.

Začaly se uzavírat sázky. Vydlabaný kámen vsadil všechny své zbraně. Zkroucený strom tři ze svých žen. Mnozí se zadlužili, někteří dokonce natolik, že mohli přijít o celý majetek.

Zatím však všechny poklady zůstávaly v rukou svých majitelů, protože nikdo nebyl schopen účastníky sázky rozsoudit.

Protože ani kouzelník nemohl rozhodnout, přišel o svou dobrou pověst a náčelník byl zase zapuzen pro nedostatek vědomostí. Spory někdy trvaly až do rána a přítomní zapomínali přikládat do ohně.

Mohavové už byli jen vlastními stíny.

Tehdy Bezduchý oznámil:

- Vím, jak záhadu vyřešit.

Muži se na něj doslova sesypali.

- Rychle nám to pověz! Takhle nemůžeme žít dál. Ženy

s námi nemluví a protivníky máme dokonce ve vlastních

rodinách.

Bezduchý se soustředil a prohlásil:

- Ano, dám vám řešení, ale pod jednou podmínkou.

Svěříte mi své sázky a rozdělení výhry. Jinak, jak se tak na vás dívám, asi byste se poprali.

Mohavové s jeho nápadem souhlasili. Rychle Bezduchému postavili velký dům, aby sázky zůstaly kryty pod střechou. Když byl vigvam plný, Bezduchý zastavil sáze

ní. Pak řekl.

- Přijd1:e večer k ohni, prozradím vám svůj plán. Muži chodili celý den jako tělo bez duše. Jakmile se se

tmělo, pobízeli své ženy, aby zapálily ohniště. Bezduchý se před shromážděné dostavil jako poslední. Ukázal na cizince a pravil.

- Máme tady Nepřemožitelného a Neochvějného. Uspořádejme mezi oběma muži zápas. Tak se konečně dozvíme, co nastane, když nepřemožitelná síla narazí na neochvějný předmět.

Obři se nenechali prosit a souhlasili, že se utkají v sou

boji. Každý z nich byl přesvědčen, že zvítězí.

Bezduchý požádal Mohavy, aby se rozsadili do velkého kruhu, a cizince zavedl doprostřed, aby všichni obyvatelé vesnice dobře viděli. Pak začal vysvětlovat:

- Rozhodčím zápasu budu já. Nepřemožitelný se může na několik kroků rozběhnout. Na mé znamení musí vyrazit na Neochvějného. Ten bude mít za úkol nápor vydržet.

Nepřemožitelný ustoupil několik kroků zpět a vypjal hruď. Neochvějný pevně zapřel nohy o zem, aby lépe vzdoroval útoku.

Bezduchý dal znamení, Nepřemožitelný vyrazil jako buvol a narazil do Neochvějného.

Nestalo se nic.

Bezduchý zvolal:

- Chtěli byste snad, aby tomu bylo jinak? Obě síly se

mezi sebou zneškodnily.

- Tedy nevyhrál nikdo, poznamenal šaman.

- Ale ano, já! hbitě odpověděl Bezduchý. Protože ne

můžu rozdělit sázky, nechám si je.

Mohavové posmutněli, ale na Bezduchého se nezlobili. Uznali jeho moudrost a dali mu nové jméno. Od této chvíle mu říkali Ten, který má bystrého ducha.

Poté se mladý muž oženil s onou krásnou dívkou a bohatství věnoval celému kmeni.1)

Obrazová příloha:
dřevěná soška z GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
kruh pro mayskou rituální míčovou hru
fotodokumentace z reaktualizační dílny

Literatura:

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1) KA-BE-MUB-BE - CAMUS, W. Vyprávění severoamerických indiánů. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-757-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: Pár z Černé Vody

2007-10-26T01:40:00.001-07:00

Tak byly pojmenovány sošky staré 7 tisíc let, které byly nalezeny u Dobré Vody v Rumunsku. Sošky páru, znázorňující stejnou pozici byly objeveny v podstatě po celé Evropě a v Africe. Jedná se o dvojici šamanů - může a ženy, kteří ve specifických pozicích praktikovali léčení, přičemž muž - jeho energie byla prostřednictvím pozice akumulována a poskytována ženě, která vysílala potřebnou energii směrem k pacientovi. Tato energie je často vizualizována v podobě světelných šípů, horka, kouře či plamenů.

Pozice pro ženy: Levá noha je mírně pokrčená, chodilo směřuje kolmo k noze, pravá noha je pokrčená a její chodidlo spočívá na zemi vedle kolena levé nohy. Paže jsou pokrčené, lokty odstávají od těla, polštářky prstů jsou položené na pravém koleni, přičemž levý palec dotýká ruky. Krk natažený narovnává záda. Pozice pro muže: Sedněte se na polštář, pokrčte nohy, chodidla směřují dopředu a jsou od sebe vzdálená přibližně dvacet centimetrů. Lokty jsou opřeny o kolena, ruce mírně zaťaté v pěst podepírají tvář s vystrčenou bradou, tváře jsou zkrabacené.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: papírový nízký reliéf - tisk z výšky - "papírořez"

Naše matka Země neporodila hranaté bratry ani hranaté sestry. Stromy a jejich listí, vlny a vodní víry, kameny, mraky - všechno je kulaté. Kruh je důležitým symbolem veškerého života. I dítě je kruh a je jedno, zda je to dítě bratra a sestry orla, bratra a sestry medvěda nebo dvou Lidí Země. Skládá se totiž z půlkruhu otce a půlkruhu matky. Až dítě vyroste a najde si muže nebo ženu, stane se opět půlkruhem, z něhož vznikne nový kruh. V naší řeči bychom člověka, s nímž žijeme, nikdy nenazvali "přítelem" nebo "přítelkyní", ani "mou ženou" nebo "mým mužem". V naší řeči říkáme "ometeotl", což znamená "půlkruh, který je se mnou", nebo "protipól, který je se mnou".1)

Já v horách suchou trávu nasekal.

A oheň na vrcholku skály rozdělal.

Ach jaký oheň

jaké plameny!

Pohleď, má milá

ještě se vzpíná

ještě plane.

Pojď má milá

zaplač nad ním čistými slzami ho uhas!

A on se v popel promění.2)

Obrazová příloha: pár od Černé vody - z GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4
Frida Khalo: Las Dos Fridas
Mayský ornament
fotodokumentace z dílny

Literatura:
1) XOKONOSCHTLETL. Příběhy a moudrosti aztéckých Indiánů. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-362-5
2) KAŠPAR, O. Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně, Liberec: Dauphin, 1996. ISBN 80-86019-00-4

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: Čiltanští duchové

2007-10-25T00:37:00.000-07:00

Artefakty z Uzbekystánů, Bolívie, Tennesee...na všech se objevuje člověk (asi šaman) zaujímající stejnou pozici. Navíc v Uzbekystánu šamanky při léčebných obřadech zaujímající tuto transrituální pozici i dnes, skrzeva ni přivolávají duchy čtyřičetijedna mladých šlechtičen a jejich energii zaměřují k vyléčení člověka na dálku. V transu lidé vnímali mladé ženy často sedící v kruhu (v oblasti střední Ameriky to byly "kukuřičné panny"), které léčí prostřednictvím opakovaného rytmického zvuku a nebo rozekláním těla na části a vytahování ohniska nemoci.

Ženy se posadí s nohama křížem, pravá noha přes levou, muži ve stoje mírně rozkročném, Levou ruku položte dlaní vpravo od pupku a levou dlaní na prsa. Hlava narovnaná, oči zavřené.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: keramický kachel vykrajovaný.

Jsem kvetoucí kukuřicí

Jsem kvetoucí kukuřice

s rudým stvolem přicházím na svět. Narodil jsem se v krajině deště a tajemství.

Jsem dílem Slunce a Země jsem jejich stvoření. Narodil jsem se.1)

Obrazová příloha: poštovní známky z Papua Nová Guinea
fotodokumentace z výtvarné díly

Literatura: GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

1) KAŠPAR, O. Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně, Liberec: Dauphin, 1996.

ISBN 80-86019-00-4

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: Žena z Carchi

2007-10-17T12:44:00.000-07:00

Carchi, kde byla soška ženy nalezena je hornatá provincie v severním Ekvádoru. Kultura, která figurku vyrobila pochází z období mezi rokem 8oo až 1500 n. l. Pozice, kterou žena zaujímá pomáhá lidem nabýt hlubší úrovně cítění a soucitu. Je morfující - napomáhá najít správný tvar. Ve stavu transu je často vnímám předobraz či samotný obraz dělohy. Eliade popisuje výskyt tohoto archetypu v iniciacích kultur na neolitické úrovni. Má-li dojít ke vnitřní změně, morfóze, je potřeba projít branou ven z jeskyně...spojitost s Platónovou jeskyní nepovažuji za náhodnou...

Posaďme se na podlahu, nohy s tělem a chodila s nohami zaujímají pravý úhel, kolena propnutá. Loket levé ruky netisknout k tělu, dlaň spočívá na břichu - prostředník míří k pupku, pravá ruka je pokrčená a opřená o pas, prsty u sebe. Hlava je narovnaná a oči zavřené. Je možné se zády opřít o zeď.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: kašírovaný papírový objekt, kolorovaný temperou.

Staří lidé vyprávějí, že v době předků do země přišla vládkyně. Jmenovala se Kumizahual, což znamená Létající jaguáří žena. Jméno bylo vybráno dobře, protože my indiáni jaguára uctíváme pro jeho odvahu, sílu a krásu. A všechno z toho se dalo připsat i této ženě. Kumizahual

se usadila v plodné nížině, na místě, kde naši předkové postavili kamenné figury hlav pumy a hada. Dnes se tam navíc nachází také velký kámen se třemi hroty, z nichž
každý má jednu tvář. Staří lidé říkají, že díky velké magické síle vládkyně přiletěl kámen vzduchem a že prostřednictvím jeho síly vládkyně vystavěla velkou říši.
Kumizahual měla tři syny, ale jak bude dále řečeno, nikdy nebyla vdaná. Jiní říkají, že tito tři muži byli její bratři a že s žádným mužem nikdy nic neměla. Když k ní přišlo stáří, ukázala se její moudrost v plné síle. Rozdělila zemi mezi své syny, kteří mohli být i jejími bratry. Předtím jim však poradila, jak se mají chovat k lidem svého národa, jak mají chránit zemi a jak má moudrý vládce vládnout pomocí zákonů. Potom nechala vynést svou postel z domu. Místo očekávaného smutku najednou zaburácel hrom a oblohu ozářily ohromné blesky. Když bylo po všem, zjevil se nádherný pták letící vzhůru. A protože vládkyně najednou zmizela, byli předkové přesvědčeni, že se proměnila v ptáka letícího k nebesům.1)

PUMA

Andrés AlencaGutien-éz

(Kilko Waika)

Na mé hrudi ulehni, odpočiň si. Vysaj všechny mé bolesti.

Svými drápy, které drásají skály zauzluj mé šlachy

uspi mne, ukonči můj život ať už dále nestrádám bolestí.

Dítě mlhy, temný jaguáre dravá šelmo, ruko kamenná: v horách se procházíš zasněženými vrcholky se plížíš.

Leskem svých očí
rozháníš mraky

mávajíc svým božským chvostem hory oblétáš.

Tvé vousy, ježaté, pichlavé tělo země halí

a tvůj jazyk, planoucí oheň olizuje, olizuje krev

Krásný synu bohů toteme Inků

kráčíš možná hladový. Hledáš maso, živé maso?

Pojď, posloužím ti

hodím ti tvé srdce, roztrhej ho!

Na mé hrudi ulehni, odpočiň si. Vysaj všechny mé bolesti.

Svými drápy, které drásají skály zauzluj mé šlachy

uspi mne, ukonči můj život ať už dále nestrádám bolestí.2)

Obrazová příloha: Gorman R. C. :
Grand Canyon
Angelina
Navažská žena s broskvemi
Laila s dítětem
fotodokumentace z reaktualizační výtvarné dílny

Literatura:
1) XOKONOSCHTLETL. Příběhy a moudrosti aztéckých Indiánů. Praha: Portál, 2000.

ISBN 80-7178-362-5

2) KAŠPAR, O. Neuvadnou mé květy, neumlknou mé písně, Liberec: Dauphin, 1996.

ISBN 80-86019-00-4

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

ELIADE, M. Iniciace, rituály, tajné společnosti. Mystický zrození. Brno: Computer

Press, 2004. ISBN 80-7226-901-1

Výtvarná dílna reaktualizující mýtus - téma: Medvědí duch

2007-10-10T11:07:00.000-07:00

S Medvědím duchem se lidstvo setkává podle historických pramenů pradávna, přesněji je to

zhruba od 6 tisíciletí před naším letopočtem. Tomuto duchu je připisována léčebná

schopnost...Prapředek-děd Medvěd je ctěn po celé planetě, v Egyptě i Střední Americe...Většinou je spojován a tím pádem i zobrazován v pozici, kdy objímá šamana či člověka, kterého léčí....Jeho gesto není zlé, paže nenaznačují drásání, ale velice specifickou pozici prstů u šamana a spárů u medvěda.

Postavme se vzpřímeně, nohy mírně pokrčené, a ruce se zahnutými prsty vytvářejí nad pupkem trojúhelník, ruce jsou položeny na břiše, klouby ohnutých ukazováků a špičky palců se zlehka dotýkají.

Reaktualizační technika zobrazení/zhmotnění: hliněná plastika

O muži, který toužil po jménu Medvědí Tlapa

V době, kdy se stal tento podivný příběh, žil mezi Meskwakihagy velice divoký válečník. Byl tak bojechtivý, že si takřka nesmýval válečné barvy z těla. V boji byl krutý, a proto mu všichni z kmene říkali Medvědí tlapa.
Přihodilo se však, že na Meskwakihagy dolehla hrozná nemoc. Muže, ženy, děti i starce zachvátila neznámá horečka a lidé umírali po stovkách. I když byl Medvědí tlapa mimořádně odolný, nemoci neunikl. Šaman ho prohlédl a pak po vesnici rozhlásil:

Náš největší válečník onemocněl nemocí, kterou nikdo nedokáže vyléčit. Seslal ji na nás některý ze zlých

duchů.

Neohrožený válečník nakonec zemřel.

Ten večer, kdy skonal, se ve vesnici narodilo dítě. Od

toho okamžiku začala nemoc ustupovat. Ti, co přežili, vzdali dík Velkému duchu, že je ochránil od pohromy.

Záhy si všichni všimli, že děťátko rychle dospívá. Již měsíc po narození celé dny pozorovalo s tváří obrácenou vzhůru přelet divokých hus na obloze. Jedna žena, která si všimli zvláštního chování dítěte, poradila matce, aby mu dala jméno Bílé pírko.

Právě tehdy $e chlapcovo chování zásadně změnilo. Nejenže ztratil zájem o divoké husy, ale nezajímal se ani o nic jiného. Plakal od rána do večera a rychle hubl, až se lidé ve vesnici začali strachovat o jeho život.

Matka podivného dítěte raději rychle udělala do podrážek synových mokasín díry, aby mu vzala chuť odejít do Země stínů.

Otec se 'vydal pro radu k šamanovi. Ten zapálil oheň

ze suché trávy, chvíli hleděl do kouře a pak pravil:

- Tvůj syn žádnou vážnou nemoc nemá. Ve skutečnosti se mu daří docela dobře. Možná bys mu měl změnit jméno. Zdá se, že oslovení Bílé pírko se k němu nehodí.

Nato se otec vydal za starci, kteří prožili šťastný život,

aby si od nich pro syna koupil jméno. Mnozí z~nich souhlasili, protože chtěli chlapečka zachránit. Vytvořili kolem Bílého pírka kruh a jeden po druhém vyslovoval nahlas své jméno. Kouzelník dítě bedlivě pozoroval, aby poznal, jestli se mu některé ze jmen nezalíbí. Nestalo se tak. Žádné jméno ho nezaujalo a chlapec po celý čas plakal.

Otec Bílého pírka se tedy rozhodl, že se vypraví za indiány z kmene Velkých břich. Domů se vrátil ve společnosti Tupého rohu, moudrého indiána, který se proslavil tím, že dokázal rozmlouvat s kojenci. .

Tupý roh se zaposlouchal do křiku Bílého pírko a pak prohlásil:

- Toto dítě dostalo špatné jméno. Ve skutečnosti není tvým synem. Je to slavný válečník Medvědí tlapa, který se vrátil na svět. Oslovuj ho jménem Medvědí tlapa, přestane plakat a znovu nabude sil.

Rodiče jeho řeč příliš nepřesvědčila. Kdyby dali dítěti jméno člověka, který zemřel, mohlo by to na n!':' i na celý kmen přivolat neštěstí. Moudrý muž si všiml jejich rozpaků, a tak si posadil malého před sebe a řekl mu:

- Promiň, že jsme tě nepoznali dřív, Medvědí tlapo. Ne

vypadáš tak, jako jsi vypadal dřív, a to nás,mýlilo.

Nový Medvědí tlapa se okamžitě utišil a usmál se na rodiče.

Od toho dne začal chlapec opět prospívat a vyrostl ve statného, ale divokého mladíka. Jeho hry byly tak nebezpečné, že se všichni rodiče báli o své děti. Medvědí tlapa se nikdy nechtěl postit a očišťovat se jako ostatní. Prohlašoval, že má dost moci a síly a nemusí se zesměšňovat, aby mu jich přibylo.

Jednou když se Medvědí tlapa vydal se třemi přáteli na

lov, napadla je skupina Vinebagů. I když byl Medvědí tlapa vyzbrojen pouhým nožem, vyrazil strašný válečný pokřik a vrhl se sám na nepřítele. Zabil na místě dva Vinebagy a zbytek houfu rozprášil. Po tomto boji neměl stání a začal vyzývat k boji všechny okolní kmeny.

Znepřáteleným kmenům došla trpělivost a vyslaly proti němu své nejlepší bojovníky. Medvědí tlapa je však v boji

rozsekal na kusy. Jen několika z nich, snad jednomu nebo dvěma, se podařilo uprchnout. Ostatním uřezal nosy, ruce, uši a poslal je zpátky domů se slovy:

- Bylo by lepší, kdybyste těm nejstatečnějším od vás vyřídili, aby se mi přišli postavit. Medvědí tlapa se odmítá utkat se zženštilými bojovníky.

Počet nepřátel rostl a Meskwakihagové neměli ani

chvilku pokoje. Nepřátelé se proti nim spojili a vytrvale napadali jejich vesnici, aby konečně zahubili neblaze proslulého válečníka Medvědí tlapu.

Meskwakihagové se pokoušeli divokého muže mírnit.

Ale marně. Medvědí tlapa jim odpověděl:

- Nechte mě, pobiju ještě Dakoty, ať mají naši psi kosti k ohlodání.

Jednou však přišla chvíle, kdy se lidé ze sousedních kmenů sjednotili a rozhodli, že zahubí všechny Meskwakihagy jednou provždy. Právě nastal Měsíc jíní. Jedna mladá dívka se vydala na sběr pozdních lesních plodů a zahlédla, jak se blíží silný oddíl spojených kmenů. Muži mluvili všemi možnými jazyky. Válečný pokřik Siouxů se rozléhal jako vlčí volání, Šajenů jako truchlivé soví houkání a válečníci z kmene Menominí se chystali rozsévat smrt za zvuků kojotího štěkotu.

Dívka se rozběhla Meskwakihagy varovat a ti se opevnili uvnitř vesnice. Brzy nepřítel dorazil až k jejich obydlím a válečníci pod vedením Medvědí tlapy museli údery odrážet ze všech stran.

Každý den Medvědí tlapa podnikal výpady z obležené vesnice a za sebou nechával hromady mrtvol. Přesto však Meskwakihagové utrpěli těžké ztráty. Do útoku se museli zapojit starší muži a nakonec přišla řada i na děti... . Lidé začali být nepokojní, a proto šaman prohlásil: - Medvědí tlapa bude nepřemožitelný, dokud půda zůstane hnědá.

- Slyšíte toho starého žvanila? vykřikl Medvědí tlapa

a rozesmál se. Jak by půda mohla změnit barvu?

- Takhle to nemůže jít dál! prohlásil kouzelník. Zanedlouho by musely do boje i naše ženy. Padla na nás hanba. Musíme uprchnout, abychom nepřítele uklidnili.

Medvědí tlapa jeho názor nesdílel. Bez ohledu na míně

ní Medvědí tlapy zabubnoval příští noci kouzelník na kouzelný bubínek. Jak to nepřítel uslyšel, okamžitě usnul. Meskwakihagové opustili vesnici, aniž by utrpěli další ztráty, a prošli nepřátelským ležením.

. Začalo však sněžit. A čím víc sníh pokrýval zemi, tím víc Medvědí tlapa pociťoval, že mu ubývá sil.1)

Obrazová příloha: Medvědí duch - dřevěná soška se severozápadního pobřeží Tichého oceánu.
in GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4

fotodokumentace z raktualizační výtvarné dílny
totemy kmene Haida
záznam vize z transrituálního extatického tranzu
Michaela Mach. reflexe vize z transrituálního extatického tranzu v grafickém listu

Literatura:

STIGL, M. Synové slunce, Praha: Práce, 1985. 24-081-85

1)KA-BE-MUB-BE= CAMUS, W. Vyprávění severoamerických indiánů. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-757-4

GOREOVÁ, B. Extatické pozice těla. Praha: Votobia, 2003. ISBN 80-7220-151-4